Student World

Pokud člověk tráví mnoho času s archeology a nerad čte knihy mladší než pár století, ale pokud možno více než tisíc let staré, tak se na současné město občas dívá z perspektivy vycpavače mrtvých zvířat. Nevidí servala či ocelota v plné síle jejich skoku, ale představí si je jako vycpanou trofej v zámeckém pokoji. Vnímá je jako mrtvoly přenesené do kontextů jiných kultur, stejně jako dopadla athénská demokracie či asyrská astronomie.

Města středních klimatických šířek, která mají méně než milion obyvatel, jsou obklopena pásem lesů či polí, a kde prší skoro každý měsíc, mne naplňují klidem. Vnímám je jako kapku vody, kterou zevnitř nafukujeme a výsledný útvar má sice svůj vymezený čas, ale bublina má široké stěny a nepraská. Naproti tomu velká města v pobřežních nížinách či polopouštích jsou nafouklá na samotnou únosnost svých tenkých elastických stěn, protáčí se vzduchem a vrhají kolem sebe zajímavé barevné odlesky. Jsou spektakulární jako všechno, co žije intenzivně na pokraji možné smrti.

Nemám přitom pocit, že jsem nějaký škarohlíd. Prostě mám zkušenost Říma, který se po zhroucení Říše změnil z metropole o skoro milionu obyvatel na městys s méně než 50 tisíci lidí. Viděl jsem Athény, které nikdy nebyly velké, ale v roce 1810 měly jen pět tisíc obyvatel a dnes jich mají pět milionů. Prošel jsem Jeruzalémem, který povstal dokonce několikrát. A nade vše mám rád Káhiru, která se přelila přes ornou půdu nilského údolí a dosáhla dvaceti milionů lidí. Možná jich je o dva miliony víc nebo méně, nikdo to neví.

Přechodná období

Města mají svá stálá staletí jako v Evropě v letech zhruba 1280–1500, ale také období prudkého růstu jako v renesanci, kdy během jednoho století mnohá z nich zdvojnásobila počet svých obyvatel. V jiných obdobích jako třeba Budapešť pod osmanskou vládou nebo německá města během třicetileté války prudce upadají na polovinu či dokonce třetinu počtu obyvatel nebo obyvatelných domů. A tento obraz je ještě dramatičtější, když volíme archeologické měřítko proměny: Alexandrie roste z rybářské osady v milionové helénské velkoměsto velikosti Říma, upadá na menší obchodní osadu, pak v 19. století vyrůstá na egyptskou riviéru a opět přerůstá antické základy. Velikost není jediným měřítkem – na místě Alexandrie se kdysi prodávaly ryby a obilí, později obchodní náklady slonoviny ze Súdánu, státní banky půjčovaly na předem regulované a odstupňované úroky a pak zase rybáři měnili místní ryby za pšenici z delty nebo Fajúmu. A podobně se můžeme bavit o knihovnách nebo bozích.

Naše každodenní zkušenost je zkušenost extrémního přechodného období, kdy se město nezvětšuje dvakrát jako v 16. století, ale třeba tisíckrát jako současné Athény. Tuto zkušenost bereme jako přirozený stav světa, ale ve skutečnosti to je anomálie – dějinný záblesk – jejíž magnituda nemá v dějinách člověka žádnou obdobu.

Jedenáct s Chicagem

Chůze v rašeliništi, anebo v mořské estuárii, kde za odlivu může člověk procházet přílivovými plošinami tvořenými pevnějšími hřbítky i proláklinami s tekutými písky, učí člověka vážit si pevné půdy pod nohama. Tento fyzický pocit se pak automaticky přenáší do prožitku míst, jako by mnohé duchovní pocity byly zakotveny v běžné každodenní zkušenosti těla a nikoliv v plamenech ducha.

Denver ve státě Colorado, první zážitek městské nestability. Město samotné závisí na zdrojích vody ve Skalistých horách, které zachycují mraky z Tichého oceánu. Na východ od hor směrem do prérie, kde leží Denver, panuje srážkový stín. Příměstská krajina má charakter vyschlé polopouště až travnaté prérie, která má většinu roku šedavě hnědou barvu. Ve velkém poloprázdném prostoru teprve nedávno obsazené země leží zelený okrsek města. Každý z tisíců stromů města a milionů stonků trav závisí na dění ve vzdálených horách. Co když dva tři roky nedorazí deště a přehrada vyschne? Kdo uživí tento obrovský shluk suburbií, bohatých tříd, jednoho menšího „Bílého domu“, obchodů a parkovišť? Vždyť i toto město žije „pod sopkou“, jíž není vulkán, ale klimatická změna. Půlka Řeků žije v Athénách. Už tohle je na pováženou. A šlo by dál pokračovat.

Jezero Michigan: Už jsme tady pořádně dlouho.

 Illinoiská prérie: Snad.

Jezero: Zažili jsme deset měst.

Prérie: Jedenáct.

Jezero: Jedenáct s Chicagem.

C. Sandburg

 Káhira: hořící pochodeň v rukách Alláhových

Úpadek Káhiry začal ve chvíli, kdy se přestaly opravovat chodníky. Bylo to tak před dvaceti lety a město mělo tehdy méně než polovinu dnešní populace, která se dnes podle různých výpočtů pohybuje kolem 18–22 milionů, ale zdá se, že je poloviční než třeba keňská aglomerace vyrůstající kolem Nairobi.

Káhira, první a hlavní město Afriky představuje výrazný příklad města, které si při svém růstu ničí vlastní základy. Egypt je poušť a v ní nilské údolí. Pár oáz může stěží uživit větší populaci než nějakých 200 tisíc lidí a to pravděpodobně po dobu jen kolem 60 let, kdy dojde k vyčerpání podzemních zásobníků. Většina Káhiry je postavena na zemědělské půdě údolní plošiny a to jak z betonu, tak z cihel. Cihly se vyrábějí z nivních půd, takže město ztrácí potravinovou základnu jednak zastavováním půdy, jednak jejím zpracováním na stavební materiály.

Egypt má pravděpodobně kolem 100 milionů lidí (ale existují odhady až o 20 milionů vyšší). Dávno není potravinově soběstačný. Ekonomika je nevýkonná, takže země obtížně získává úvěry na obilí, kterým sytí své nejchudší. Těch je doopravdy hodně. Archeologie a paleoklimatologie celkem jednoznačně ukazuje, že v Egyptě několikrát došlo k velkým civilizačním kolapsům, které většinou měly svůj základ v suchých obdobích, kdy Nil zaplavoval menší plochu zemědělské půdy. K menším hladomorům však docházelo každých několik desítek let.

Asuánská přehrada je schopná překlenout dva, maximálně tři suché roky, ale egyptská sucha možná nejsou sedmiletá, nýbrž čtyř až pětiletá. Sucho v Egyptě však znamená i sucho ve východoafrickém Mezijezeří a Meziříčí, kde žije víc lidí než v Egyptě. Procházíte Káhirou, máte povědomost o minulých klimaticky podmíněných kolapsech a s úzkostí vnímáte město, které směřuje k dalšímu.

Tento text je úryvkem z knihy

Václav Cílek: Archeus – Fragment radostné vědy o trpaslících

Dokořán 2010

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor