Před tragickými zvraty roku 146 př. n. l. panovala mezi Řeky nejistota, pokud šlo o přesný význam slova „svoboda“. Když Římané prohlašovali, že ji garantují, co tím mysleli? U barbarů si člověk pochopitelně nemohl být ničím jistý: sémantické uvažování u nich bylo na žalostně nedostatečné úrovni. K pochopení toho, že slova mohou být zrádná a jejich výklad se může značně lišit, však nebylo třeba žádných filozofů. A to se v tomto případě také potvrdilo. Římský výklad onoho slova se s řeckým skutečně rozcházel. Římané měli sklon vidět Řeky jako zlobivé děti, jimž musí tvrdou rukou vládnout pater familias. „Svobodu“ proto chápali tak, že městské státy budou mít příležitost řídit se pravidly stanovenými římskými úředníky. Pro Řeky však znamenala svoboda možnost navzájem spolu bojovat. Právě neslučitelnost těchto dvou pojetí svobody bezprostředně vedla k tragické zkáze Korintu.
Po roce 146 př. n. l. již žádné dohadování kvůli jazyku diplomatických písemností možné nebylo. Smlouvy, jimiž se řídily vztahy mezi římskou republikou a jejími spojenci, nyní hovořily drsně jednoznačným jazykem. Republice umožňovaly svobodně jednat a její spojence o veškerou svobodu připravovaly. Měla-li řecká města pořád ještě povolenou formální samosprávu, pak jedině proto, že Řím hodlal ze své říše ekonomicky těžit a nemínil se přitom obtěžovat s její správou. Ustrašené a servilní státy daleko za řeckými břehy rovněž zdvojnásobily svou snahu o to, aby alespoň na druhý pokus uhádly přání římské republiky. Ve východních monarchiích tancovali rozliční místní vladaři tak, jak Římané pískali. Byli si totiž moc dobře vědomi toho, že stačí pouhý náznak nezávislého chování a oni přijdou o své válečné slony anebo je na trůnu vystřídá některý z jejich rivalů. Důsledkem toho bylo kolaborační myšlení, jež dovedl do logického extrému poslední vladař řeckého městského státu Pergamon. Ten totiž v roce 133 př. n. l. odkázal římské republice celé své království, které zaujímalo většinu dnešního západního Turecka.
Šlo o nejvelkolepější odkaz v dějinách. Království Pergamon bylo slavné díky ohromné nádheře svých památek a zámožnosti podřízených měst. Neslo s sebou příslib bohatství, jenž překonával i veškeré římské sny o drancování. Co ale s tímto dědictvím udělat? Zodpovědnost za rozhodnutí ležela na senátu. Toto shromáždění tří set skvělých a správných mužů Říma bylo obecně považováno – a to dokonce i těmi, kdož v senátu nezasedali – za svědomí a vůdčí inteligenci republiky. Příslušníkem této elity se člověk nestával automaticky, na základě svého původu, ale za zásluhy a dobrou pověst. Jakýkoli občan, který zastával nějaký vysoký úřad a přespříliš si nepokazil svou reputaci, mohl v podstatě počítat s tím, že se stane členem senátu. To dávalo rozhodnutím tohoto orgánu nesmírnou morální váhu. A třebaže jeho výnosy neměly technicky vzato sílu zákona, jen kurážný – anebo spíš pošetilý – úředník by si je dovolil ignorovat. Co jiného byla koneckonců republika než partnerství mezi senátem a lidem – „Senatus Populusque Romanus“, jak zněla ona slavná fráze? Její zkratku „SPQR“, jež byla výrazem majestátnosti římské ústavy, bylo možné vidět všude – bývala vyražena i na těch nejmenších mincích a vepsána do štítů i těch největších chrámů.
Podobně jako v kterémkoli jiném partnerství vyvolávaly i v tomto případě značné napětí spory kvůli penězům. Zpráva o nečekaném dědictví v podobě pergamského království dorazila do Říma právě v čas na to, aby chrabrý miláček lidu Tiberius Grakchus mohl navrhnout, aby se dědictví využilo k financování jeho ambiciózních reforem. Samotný lid s tím docela přirozeně souhlasil. Většina Tiberiových kolegů senátorů však byla jiného názoru a postavila se proti. Z části to odráželo nelibost vůči Tiberiově demagogii a rozhořčení z toho, že se odvážil šlápnout senátu na jeho vznešené kuří oko. Odpor senátu však plynul z něčeho hlubšího než jen z uražené ješitnosti. Vyhlídka na to, že by Řím mohl zdědit celé království, byla dokonce urážkou dlouho platných římských morálních zásad – především sklonu ztotožňovat zlato s mravní zkažeností a taktéž silné podezřívavosti vůči Asiatům. Senátoři si samozřejmě mohli dovolit tyto tradiční hodnoty bránit. Navíc zde ještě existoval praktičtější důvod, proč by se mělo na odkaz pergamského krále nazírat s rozpaky. Provincie představovaly dle tehdejšího náhledu na věc břímě a nesnadno se spravovaly. Existovaly elegantnější způsoby jak oškubat cizince, než byla přímá vláda. Senát dával přednost přístupu, který se praktikoval po celém Východě. Spočíval v udržování křehké rovnováhy mezi vykořisťováním a politickou neangažovaností. Nyní se zdálo, že je tato rovnováha ohrožena.
Zpočátku tedy senát – kromě toho, že se tajně domluvil na Tiberiově vraždě – neudělal nic. Teprve když zhroucení pergamského království vedlo k anarchii, která ohrožovala stabilitu v celém regionu, vyslal do Pergama konečně armádu. Teprve po několika letech nesoustavných vojenských akcí se jí však podařilo přimět nové poddané k poslušnosti. Senátu se ale pořád nechtělo zřizovat první římskou provincii v Asii. Komisaři, vyslaní do Pergama za účelem správy tohoto království, dostali místo toho za úkol zachovat všechny předpisy vydané králi, které měli v čele státu vystřídat. Důraz se, jak měli Římané obecně v oblibě, kladl na to, aby vznikl dojem, že se nic nezměnilo.
Vládnoucí vrstva byla zodpovědná za to, že se Řím stal mocností, jež neměla ve světě obdoby. Ovládal celé Středomoří a dokázal zlikvidovat kohokoli, kdo se mu odvážil vzepřít. Na druhou stranu se však vládnoucí kruhy instinktivně snažily držet Řím v izolaci od okolního světa. Pro římské úředníky zůstávalo zahraničí tím, čím vždy bylo: bojištěm, kde se dala vydobýt sláva. Ačkoli nad válečnou kořistí nikdo nos neohrnoval, pocta určená vítězi byla nejopravdovějším měřítkem úspěchu města i jednotlivce. Tím, že se drželi tohoto ideálu, ujišťovali příslušníci římské aristokracie sami sebe o tom, že zůstávají věrní prostým tradicím svých předků. Zároveň jim však nebylo proti mysli užívat si pod pláštíkem těchto tradic života. Dokud slabí asijští monarchové vysílali do Říma své vyslance, aby se plazili před senátem a zjišťovali jeho rozmarná přání, dokud afričtí pouštní nomádi krotili svou divokost, jestliže se velitel některé z legií jenom zamračil, dokud se divocí galští barbaři báli vzepřít neporazitelné moci republiky, pak byl Řím spokojen. Úcta byla jediným tributem, který požadoval a vyžadoval.
Senátní elita, spokojená se svým bohatstvím a postavením, si mohla tento přístup dovolit. Podnikatelé a finančníci, o ohromné mase chudého lidu nemluvě, však měli na věc zcela jiný názor. Římané si vždycky spojovali Východ se zlatem. Když jim nyní spadlo do klína pergamské království, viděli v tom příležitost k tomu, aby začali v této oblasti systematicky kořistit. Cestu jim paradoxně ukazoval fakt, že senát trval na tom, aby byl v Pergamu respektován tradiční způsob vlády. Vládnutí znamenalo pro pergamské krále především právo obírat své poddané prostřednictvím daní o vše, co jim mohli poskytnout. Šlo o vzor, z nějž se mohli Římané mnohé naučit. Protože neměnnou zásadou republiky bylo, že válka má přinášet zisk, měli Římané sklon spojovat si zisk s pleněním. Na barbarském Západě sice po dobytí kteréhokoli území následovalo zdanění místního obyvatelstva, avšak jen proto, že jinak by nebylo možné dobytá území vůbec spravovat. Na Východě však správa státu existovala již dávno před Římany. Z toho důvodu se vždycky zdálo levnější a mnohem méně komplikované bezuzdně zde plenit a získané prostředky si pak ještě tu a tam rozmnožit reparacemi za škody, které vítězná římská armáda utržila.
Pergamské království však představovalo zářný příklad toho, že zdanění obyvatelstva se může vyplatit – šlo o lákavou příležitost, a ne jen o práci. Úředníci pověření správou tohoto království měli brzy peněz jako želez. Ohromující zprávy o jejich bohatství začaly zanedlouho pronikat zpět do Říma. To vyvolalo hněv: pergamské území bylo majetkem římského lidu, a pokud se tam dalo něco pobrat, pak měl římský lid nárok na patřičný podíl. Hlavním šiřitelem těchto názorů nebyl nikdo jiný než Gaius Grakchus – tribun, který nahradil svého zavražděného bratra a který se obdobně jako on už nemohl dočkat, až se dostane k pergamskému zlatému dolu. I on navrhoval ambiciózní sociální reformy a i on rychle potřeboval finanční zdroje. A tak se v roce 123 př. n. l., po deseti letech agitace, Gaiu Grakchovi konečně podařilo prosadit příslušný osudový zákon. Podle jeho ustanovení měly být v království Pergamon konečně organizovaným způsobem vybírány daně. Poklici na pomyslném hrnci s medem se podařilo pořádně odsunout.7
Nový daňový režim, který byl stejně pragmatický jako cynický, fungoval díky aktivně podporované hrabivosti. Římské republice chyběl ohromný byrokratický aparát, pomocí nějž ždímali východní monarchové ze svých poddaných daně. Vyhledala proto kvalifikovanou pomoc u podnikatelského sektoru. Smlouvy na výsadní právo vybírat v dané oblasti daně se prodávaly ve veřejných dražbách. Ti, kdo je zakoupili, museli státu dopředu a v plné výši zaplatit tribut, jímž byla daná oblast povinována. Protože sumy, které stát požadoval, byly astronomické, mohli si je dovolit zaplatit jen ti nejbohatší, avšak ani ti ne jako jednotlivci. Namísto toho se finance jednotlivců dávaly dohromady, čímž vznikaly ohromné a pečlivě spravované finanční koncerny. Podíly v nich se mohly prodávat, konaly se valné hromady těchto koncernů, volili členové správních rad. V samotné provincii zaměstnávala tato konsorcia kromě výběrčích daní také vojáky, námořníky a pošťáky. Podnikatelům, kteří tyto kartely vedli, se říkalo publikáni. Jejich jméno bylo odvozené od faktu, že byli v daňové oblasti zplnomocněnci státu (publicus: státní, veřejný, pozn. překl). Služby, které poskytovali, se však zájmem státu neřídily. Vše se řídilo ziskem, a čím nehoráznější byl, tím lépe. Cílem nebylo jen vybrat daň požadovanou státem, ale násilím donutit obyvatele provincií k tomu, aby ještě zaplatili za privilegium, že směli být ve jménu Říma o vše obráni. … Města se už neplenila, nyní se nechávala vykrvácet.
úryvek z knihy
Tom Holland
Rubikon
Triumf a tragédie římské republiky
Dokořán, Praha, 2005, překlad Stanislav Pavlíček,
podrobnosti viz http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=135&PHPSESSID=a6193c70e6b618276f9811a89c243ae8
Anotace vydavatele
Římská republika byla bezesporu nejpozoruhodnějším státem v dějinách. Hrstka vesničanů se usadila mezi bažinami a malými pahorky a jejich potomci dobyli celý známý svět. Hollandova kniha přináší živý obraz republiky v zenitu její velikosti, která měla nakonec stát u počátku jejího pádu a transformace v císařskou diktaturu. Zachycuje období Julia Caesara, jehož posedlost slávou dovedla až k břehům říčky Rubikon a k jeho překročení, éru Cicerona, vášnivého a výřečného obránce svobody či Spartaka, otroka, který se odvážil čelit supervelmoci. Římané jsou nám vzdáleni dva tisíce let, ale jejich ambice a touhy, sebeobětování a masakry, všední život, zábava i politika jako by se zrcadlily v naší moderní společnosti my všichni jsme římskými dědici. Kniha je nečekaně aktuální i z jiného důvodu: současné Spojené státy jsou totiž teprve druhou republikou, která je v postavení světové supervelmoci bez jediného konkurenta – tou první byl Řím.
