Student World

Existuje řada sekulárních teorií, které se pokoušejí vysvětlit náboženství. Dají se rozdělit do dvou základních kategorií:
1. Náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité.
2. Náboženství jako způsob adaptace na prostředí.

Teorie druhého okruhu tvrdí, že ačkoli praktikování náboženské víry bylo nákladné, bylo nakonec adaptivní. Mezi nejzásadnější faktory zvyšující fitness věřících patří:
1. Pronatalismus, důraz na péči o děti.
2. Zdraví (redukce stresu, psychoterapeutická hodnota, placebo efekt, zdravější životní styl – vyhýbání se alkoholu, drogám, střídmost).
3. Etický kód.
4. Skupinová koheze.

Existuje empirická opora pro vztah mezi ekologickými parametry, sociální dynamikou a náboženskou vírou. To se týká pochopitelně nejen alimentárních předpisů, ale i natality a charakteru božstev.
Např. se zjistilo (např. Hayden, 1987, Snarey, 1996), že společnosti, kde je nedostatek zdrojů (např. vody), mají propracovanější koncepci nadpřirozených bytostí zabývajících se lidskou morálkou než ty, kde takový nedostatek není. Funkcí těchto bytostí je posílit prosociální využití nedostatkových zdrojů. Jiným příkladem může být to, že neegalitářské společnosti více věří v moralizující a trestající bohy, než společnosti egalitářské.

Teorie „costly signaling“

Sosis (2007) se zabýval analýzou náboženského rituálního chování. To často vyžaduje značné omezení života jedince – několikrát denně se modlit, vyhýbat se určitému druhu jídla, abstinovat, dodržovat svátky (ramadán apod.), nosit nepohodlný oděv (např. haredim Židé), nestříhat si vlasy, nevratné tělesné zásahy (např. obřízka), finanční příspěvky apod. Podle něj slouží toho chování jako nákladný důkaz toho, že skutečně věříme. Podle variability této vnější zbožnosti se dá usuzovat na dodržování komunitního morálního kódu (ten, kdo by to nemyslel vážně, by takovéto oběti nepodstoupil).
Aby komunita mohla úspěšně fungovat, je třeba ustavit sociální mechanismy tak, aby se tzv. černým pasažérům (free-riders) ztížila možnost žít na úkor úsilí jiných – jedním z těchto mechanismů mohou být právě náboženské rituály. Jsou formou komunikace o závazku a identifikaci ke skupině. Jejich dodržování vede k zvýšení vzájemné důvěry a k snížení nákladů na monitorování členů skupiny.
Tak např. Ensmingerová (1997) se domnívá, že rozšíření islámu v Africe bylo důsledkem ekonomických výhod plynoucích z konverze. Náklady spojené s náboženstvím – denní modlitby, abstinence, ramadán, pouť do Mekky apod. sloužily k ustavení prestiže a důvěryhodnosti mezi obchodníky. Tyto náklady odradily ty, kteří nevěřili, od zapojení se do systému. Věřící byli považováni za důvěryhodné obchodní partnery a to pomohlo překonat problémy s obchodováním na dálku a snížilo náklady na transakce.
Ukazuje se, že investice do náboženství reflektuje ekonomické podmínky – v době krize se účast na náboženských aktivitách zvyšuje. Podle Sosise je to proto, že se zvyšuje závislost na komunitní pomoci a je třeba větší frekvence rituální signalizace pro to, aby se zabránilo podvodům v sociálních směnách.

Sosis analyzoval délku existence náboženských komunit v USA v 19. století v závislosti na tom, jak přísné omezení jednotlivé komunity vyžadovaly od svých členů. Zjistil, že čím byla pravidla přísnější, tím déle komunita vydržela.

Metodologickým problémem je, že příslušníci těchto komunit nemuseli být homogenní. Do těch přísnějších mohli vstupovat lidé, jejichž odhodlání bylo větší než těch, kteří se stali členy volnějších komunit.
Přes tuto námitku se ale skutečně zdá, že náboženství, která od svých stoupenců vyžadují hodně obětí tohoto druhu – tj. signaling display – rostou rychleji a jsou stabilnější (v USA se to týká např. mormonů, Adventistů sedmého dne, muslimů), než náboženství, která takové nároky na věřící nekladou.

Tento text je úryvkem z knihy
Petr Bakalář: Bůh jako psychický virus, Alfa Publishing, Praha, 2008
Jedná se o verzi před korekturou a bez poznámek

O knize na stránkách vydavatele

autor