Student World

Nejprve tedy k samotnému titulku článku. Spektakulární scéna se týká Nitty Jošisady, který v roce 1338, když byl v sedle koně zraněn šípem do čela, již nedokázal spáchat příslušnou sebevraždu (harakiri/seppuku) rozřezáním břicha, i usekl si sám mečem hlavu – nejen tak, že se přitom smrtelně zranil, ale hlava prý opravdu odpadla.
Autor knihy ovšem soudí, že nemusí jít o legendu, samurajské meče byly tak ostré, že se efektu dalo zcela reálně docílit (k čemuž lze dodat, že člověk, který se k takovému kroku rozhodne, asi nebude fungovat příliš typicky; ono stejně empirické řešení této hádanky se snad zkoušet nebude).
Jinak kniha ukazuje, že středověké Japonsko bylo opravdu z našeho pohledu divnou zemí, která si své „výstřednosti“ mohla pěstovat kvůli ostrovní izolaci – jediným vnějším ohrožením byly dvě se štěstím odvrácené výpravy Mongolů, přičemž se však nedá říct, že by vše rozhodly výhradně bouře a vichřice. (První pokus byl spíše průzkum bojem, kdy Mongolové byli celkem úspěšní, ale stejně by asi odpluli; ve druhém případě roku 1281 se jim už před „božím větrem“ kamikaze vylodění moc nedařilo.) Na jednu stranu japonské souboje měly „aristokratický“ rys připomínající války nebo snad až turnaje (formální vyzývání na souboje stejně urozených apod.) středověkých evropských rytířů, současně ovšem s fyzickou likvidací poražených protivníků nebo jejich sebevraždami. Vůbec je pak otázkou, proč se někdo do takovýchto soubojů pouštěl, když ani nešlo o žádné svaté náboženské apod. války.
Japonští samurajové v popsaném období byli mimochodem především těžce zakutí jezdci, kteří spolu bojovali luky. Teprve v pozdějším období, kdy se do boje začaly verbovat velké oddíly pěšáků, přešli jezdi i na meč nebo kopí. Rozhodující úloha urozených samurajů v bojích japonského středověku znamenala, že srážející se armády byly vesměs málo početné, alespoň když si uvědomíme, že Japonsko bylo už tehdy velmi lidnatým a rozsáhlým státem (v porovnání s evropským feudalismem a jeho roztříštěností). Ve velkých bitvách 15. století bojovalo na každé straně třeba 2 000 lidí, srovnejte s Čínou nebo Mongoly. Toto omezení jistěže hodnotili pozitivně lidé, kteří do těchto válek nebyli masově naháněni, snížil se tím celkový počet obětí. V celém období se na bojišti sice vyskytovali i neurození pěší bojovníci, ve středověku se však víceméně omezovali na budování hradeb z dřevěných štítů nebo zakládání požárů spíše než na přímé souboje. Někteří z nich měli ovšem samostříly.
Války japonských rodů byly, zdá se, skoro neustálé, protože se tak patřilo, velela to čest (opět, to by bylo logické, kdyby šlo o rytířský turnaj). Dlouho se ani nepoužívalo prostředků, jako je partyzánská válka, využívání lesů a hor a dalších vlastností terénu. Válka se zahajovala stejně v odlehlé provincii jako v hlavním městě. Působí to celé podivně, např. zdá se skoro neexistovaly armády najaté za žold.
Bušidó, kodex/cesta válečníka, se původně nazýval cestou koně a luku nebo luku a šípu. Meč se stal „duší samuraje“ až mnohem později. Starší záznamy vnímají luk jako společenský status i nebezpečnou zbraň. Přepadený se uklidní, když vidí, že útočníci mají jen meče a nikoliv luky.
Samozřejmě i japonské středověké války s sebou nesly neočekávaná přepadení, zrady, obléhání pevností nebo námořní bitvy, tohle ale platilo asi pro bojové akce všech dob, nijak typické pro sledované období/zemi to nebylo.

Zdroj: Stephen Turnbull: Samurajští velitelé 940-1576, Grada 2007

Poznámka: Kniha se zabývá víceméně osudy jednotlivých samurajů, čili je poměrně obtížné extrahovat z ní více obecnějších informací o vývoji vojenské strategie, taktiky či technologie. Taktéž je otázka, zda veškeré autorem prezentované názory odpovídají „mainstreamovému“ pohledu na toto období.

autor Pavel Houser