pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Na tom by stále ještě nebylo nic divného. Každý máme v různé míře dáno, jak nám (cizí) jazyky jdou, a bylo by divné, kdyby to nijak nesouviselo s genetickou výbavou. Nyní se ale ukázalo, že genetické rozdíly mezi populacemi různých oblastí korelují s typem jazyka.
Vědci se soustředili na rozdíly mezi tónovými a netónovými jazyky (příkladem první skupiny je čínština, kterou je následkem tohoto rozdílu pro Evropana často prakticky nemožné se v dospělosti slušně naučit). Dan Dediu a Robert Ladd z Edinburgh University zjistili, že obyvatelé „tónových“ a „netónových“ oblastí se liší variantami genů ASPM a Microcephalin, které se podílejí na stavbě mozku. Ti lidé v netonální oblasti, kteří mají tonální varianty genů, se pak dokáží lépe učit i jazyky typu čínštiny.
Mohl by z toho vzniknout nový obor, který by zkoumal vztah mezi evolucí jazyků a genetikou/neurovědami.
Zdroj: New Scientist
Poznámky:
– Podle výzkumu jsou tónové jazyky složitější, protože obsahují jednu úroveň navíc. K jejich zvládnutí je třeba mít speciální dispozice/nástroje (naopak to zřejmě neplatí). „Normální“ jazyky jsou sice jednodušší a tedy ochuzené o určitou dimenzi sdělnosti, ale mohou být pro své nositele výhodnější v jiném ohledu – například se dají v dětském věku rychleji zvládnout.
– Zajímavé by bylo zjistit, jaké varianty příslušných genů jsou původní. Krom úvah o tom, jaké selekční tlaky mohly stát za rozšířením novější varianty, bychom také mohli lépe porozumět evoluci lidského jazyka (tj. byla by zde určitá nápověda, jaký typ jazyka je starší/původnější).
– A pak je zde ještě otázka evoluce jazyků (současná čínština rozhodně není totožná s jazykem, kterým se zde mluvilo před 3 000 lety) a migrací, při nichž jedna skupina obyvatel přijala jazyk jiné (třeba zrovna Čína ovšem ve své historii dokázala jazykově asimilovat okolních populací celou řadu, takže překážky tohoto typu nepřekonatelné být nemohly).
