Student World

Pomiňme věci jako hypnóza nebo výrazné poškození mozku, což z řady důvodů nesedí (zombie podle domorodých představ na rozdíl od filmů nejedly lidské maso, ale otročily na plantážích; lidé se nebáli zombií, ale toho, že se zombie stane z nich samých).
Podle místních zkazek je zombie kouzelníkem oživená, mezitím již pohřbená mrtvola. Nejprve – opět, pokud jde o něco jiného než o smyšlenky – bylo tedy třeba oběti podat nějakou látku navozující strnulost podobnou smrti. Poté mrtvolu rychle vykopat, jinak by se v hrobě jistě udusila (to se ale nepoznalo, že dýchá, i když třeba slabě?); a proto jak známo pozůstalí drželi u hrobů svých právě pohřbených příbuzných stráž.
Jaká by byla „chemie“ zdánlivé smrti? Kanadský botanik Edmund Dave Davis přivezl z Haiti prášek, o němž tvrdil, že ho kouzelníci podávají obětem (orálně nebo vetřením do kůže). Samozřejmě se ho místní kouzelníci různě pokoušeli ošálit roztlučenými lidskými kostmi, nicméně nakonec prý získal skutečný preparát. I ten obsahoval podobné „magické“ přísady, kromě toho však také daturu (rostlina) a výtažek z ryby příbuzné známé japonské pochoutce, rybě fugu.
Tetrodoxin z ryby by mohl být odpovědný za strnulost a zdánlivou smrt, datura pak zřejmě přispívala k tomu, aby se probuzený/vykopaný otrok udržoval ve stavu „zombie“ (plus zde samozřejmě sehrála velkou roli psychická manipulace; i přes strnulost je prý oběť tetrodoxinu při vědomí, a když nic jiného, ono zažít vlastní pohřeb asi není jen tak). Určitou roli by snad v přípravku mohl hrát i halucinogen bufotenin z ropuch. A nakonec, zombiím byla odpírána sůl; slané jídlo je prý mohlo vrátit zpět k vědomí. Lze z toho sestavit nějaký konzistentní psychofarmakologický obraz?
Jenomže samozřejmě zůstávají krajní pochybnosti. Krom toho, že i strnulá oběť musí pochopitelně stále dýchat, se jako krajní problém jeví i dávkování. Po požití jedu z ryby fugu v Japonsku gurmáni pravidelně umírají (dejme tomu, že by prostě výroba zombií měla značný „odpad“?). Davisovy výzkumy navíc podle všeho nejsou zrovna čisté a seriózní (ono už volba tématu jeho výzkumu snad svědčí o senzacechtivosti) – připravoval si jimi půdu, aby se pak stal autorem populárních bestsellerů. Při kontrole účinku Davisových vzorků (na laboratorních potkanech) nebyl zaznamenán žádný účinek, tetrodoxinu zde bylo příliš málo – člověk by musel sníst minimálně desítky gramů nechutné směsi.

Zdroj: Tomáš Dosoudil, Se zombiemi se netančí, XYZ 2012 (poznámka: autor je docent a historik chemie, nejde o „záhadologickou“ literaturu)

autor Pavel Houser