Student World

O nizozemských pověstech a legendách toho tuzemští čtenáři nejspíš mnoho nevědí. Na sbírce Bludný bruslař jsou podle mého názoru zajímavé především rekvizity, které příběhy doprovázejí.
O nějakém hypotetickém obecném charakteru holandského folklóru (pohádek? mytologie?) toho totiž kniha po pravdě řečeno mnoho neřekne, alespoň běžnému čtenáři. Je jasné, že s původní látkou lze pracovat mnoha různými způsoby. Dobře to ukazuje i tato sbírka, do níž jsou na jednu stranu zahrnuty příběhy řekněme kultivované, paralelní pásmo je pak reprezentováno lidovým jazykem a stylem, který (nechtěně?) vykračuje až směrem k nonsensu či absurdnímu humoru, současně však jejich vypravěči pokládali zřejmě televizní baviče za příliš intelektuální. To je ale problém požadavků, které na literaturu tohoto druhu klademe obecně – má spíše zachycovat a dokumentovat, nebo bychom na ni měli uplatňovat měřítka beletrie?
Oproti české tradici práce s folklórním "polotovarem" existuje ovšem rozdílů. Podle předmluvy překladatelky v Nizozemí třeba de facto scházelo období národního obrození a kosmopolitní země neměla tedy ke svému folklóru nijak vřelý vztah. Kult venkova se nekonal a snaha o jakési oživení národních tradic byla navíc diskreditována nacismem. Holanďané podle překladatelky vesměs chovají k větrným mlýnům či tulipánům jistý despekt, pokládají je spíše za způsob, jak přilákat cizince (možná, že ČR je zvenku podobně nahlížena jako země sádrových trpaslíků). Důsledkem je absence patosu a pompy, na jednu stranu sympatická, na druhé straně ale asi vylučující vznik klenotů podobných mýtům antickým.
Výběr formy je nejspíš záležitostí vysoce subjektivní a totéž platí i pro dojem z takto vzniklých textů/příběhů. Na knize mi proto přijdou nejzajímavější a nejuniverzálněji přenosné informace předávané spíše na pozadí, rekvizity, které dávají velmi plastickou představu o holandské krajině. Před sebou totiž nemáme jen folklór, ale vlastně i přírodovědný dokument: Vynořuje se krajina na pobřeží, kromě toho ale navíc moři vyrvaná a vyžadující neustálou péči. To je ostatně patrné i při návštěvě Holandska – příroda zde de facto splývá s konstrukcí, duna je výkon snad podobně inženýrského druhu jako dálnice. Nějaký kult "neporušené přírody" působí v zemi, kterou by bez lidské práce a péče spláchlo rychle moře, zcela absurdně.
Holandská krajina však nepředstavuje žádné trvalé vítězství člověka, ale spíše znovu a znovu vytvářený křehký kompromis (konsensus?). Bouře může každou chvíli prolomit hráze, ve studni coby vskutku neblahé znamení najdete mořskou rybu, země se propadne. Krajina je protkaná kanály, takže není nic zvláštního cestou z hospody klopýtnout a utonout. Vydavatel nadto avizuje mlhu, dřeváky, vlkodlaky (na těch ovšem kniha k mému nemalému zklamání opravdu nestojí) a svým názvem samozřejmě také bruslaře. Ti jsou skutečně přítomní, navíc ještě ve spojení se sympaticky přízračnými postavami ("bludný bruslař"), což mohou být stejně tak záludné bludičky jako stíny zmatených hrdinů.
Zmíněné byly cesty z hospody. Holandský folklór je alespoň v tomto výběru značně protkán alkoholismem, kořalky převažují nad pivem i vínem, naproti tomu další narkotika zde prakticky scházejí (hrdinové každopádně neobývají hašišová doupata). Současná pověst země je tedy možná dána spíše okamžitou shodou okolností, než že by nějak vycházela ze zdejších historických tradic. Mimochodem, za pozornost v nizozemských pověstech stojí také rozšíření tabáku – možná, že podobné pasáže se brzy stanou politicky nekorektními.
Kalvinistické prostředí s sebou zřejmě, přes veškerou pověst Holandska jako země ultratolerantní, současně neslo jistou bigotní rigidnost a strach. Temné čáry a kouzla jsou další charakteristikou sbírky, a v tomto případě ironie a nadsázka či dodatečně podaný přirozený výklad příslušné události de facto úplně scházejí. V zemi, kde jsme snad všichni v dětství viděli Dalskabáty, nám asi bude připadat nepochopitelné, že by někdo mohl mít z čerta opravdový strach, ne tak ale ve folklóru holandském. Totéž pak platí i pro čarodějnictví, které je mimochodem prezentováno jako činnost přibližně srovnatelně provozovaná oběma pohlavími. A opět – zatímco u nás vnímáme čarodějnice primárně jako nevinné oběti pověr a zmanipulovaných procesů, vypravěči nizozemského folklóru na to alespoň v této sbírce mají názor opačný.

Eelke de Jong, Cornelis Bakker: Bludný bruslař
Přeložila Magda de Bruin-Hüblová
Argo, Praha 2005

Anotace vydavatele:
Pověsti a legendy ze všech koutů Nizozemska i Flander v převyprávění Eelka de Jonga a výběr nejhezčích povídaček z waterlandského kraje v podání místních vypravěčů ze sbírek Meertensova ústavu v Amsterdamu. Brusle sviští, dřeváky klapou, přístavy se utápějí v mlze, vlkodlaci skučí hlady… Překvapivá škála strašidelných i humorných příběhů z krajů, které si spojujeme spíše s nudnou, poklidnou rovinou. Ale domky ze škatulky skrývají za vycíděnými okny nejedno tajemství a dokonce i ve Waterlandu, kam je to z hlavního města co by kamenem dohodil, jsou podivné úkazy na denním pořádku.

autor Pavel Houser