Na počátku evropských představ o pozemském ráji stál Zlatý věk antických básníků a Adamova zahrada ze starozákonní knihy Genesis. V rámci křesťanství se obě tyto představy setkaly a v průběhu středověku a novověku procházely četnými metamorfózami. Právě tyto proměny se snaží sledovat kniha Dějiny ráje.
Jedná se o velmi zajímavou směs historického bádání, religionistiky/filosofie a záliby v často velmi kuriózních textech a představách – Dějiny ráje bychom totiž mohli chápat také jako dějiny určitého typu literatury. No a protože se zde zabýváme především rájem pozemským, který je konkrétně situován, na své si přijdou také zájemci o staré mapy, dějiny geografie a kartografie. Jean Delumeau předkládá extrémně zajímavý koktejl; je třeba ale rovnou říct, že se text nebude asi líbit zdaleka každému. Není akční a někomu zřejmě přijde nudný a rozvláčný. Aby člověk knihu náležitě vychutnal, potřebuje mít v sobě smysl pro detail, zálibu ve výčtech, encyklopediích a v literárně-detektivních pátráních.
Na počátku publikace se seznámíme s rájem v knize Genesis, s představou blažených zahrad v dalších orientálních mytologiích i s paralelním antickým proudem. Zde nalezneme představu Zlatého věku (od Hésioda po římské autory; eventuálně vše také označované jako období vlády Krona/Saturna), ale i úvahy o různých Ostrovech blažených (kam třeba měli být po smrti přeneseni Helena a Menelaos) či Zahradě Hesperidek. Mimochodem, idea blaženého ostrova je nejspíš mnohem starší, protože ji nalezneme už v mytologii staroegyptské – zde se ostrov potopí a stává se tím lidem podobně nepřístupný jako biblický ráj strážený cherubínem s ohnivým mečem. Později bude představa ráje na ostrově přitažlivá především proto, že intuitivně pokládáme blažené místo za nějak oddělené od okolního světa.
Jak už bylo řečeno, spolu s nástupem křesťanství začaly všemožné tradice rájů splývat. Většina křesťanů z 3.-5. století byla přesvědčena, že pohanské mýty jsou tak či onak ozvěnou biblického vyprávění o lidském Pádu. O něco později dumal nad souvislostí všech těchto mýtů Isidor Sevillský. Ve svých Etymologiích nijak nepopíral existenci Ostrovů blažených, ale byl proti tomu, aby se ztotožňovaly s pozemským Edenem.
Středověcí teologové se pokoušeli vyřešit i několik dalších problémů spojených s lokalizací Ráje, a to například:
– je Genesis popisem historických událostí, nebo spíše alegorií? Výrazně převládal první typ odpovědi, Origénés jako zastánce druhého výkladu platil za kacíře.
– je Eden totožný s Nebeským Jeruzalémem a nebem? Zde převládala odpověď záporná. Spravedliví budou po konci světa přeneseni do království Božího, kde budou moci přímo zřít Boha a anděly. Někteří, např. svatí, budou snad moci na Poslední soud čekat v ráji (kde snad dosud žije např. i Henoch), ale obecně obě místa nejsou totožná.
– kde vlastně biblický Eden ležel? Je to oblast na Zemi a zůstala zde přítomna i po vyhnání prvních lidí z ráje? Odpovědi se opět různily. Možná ráj ve skutečnosti ležel někde v podměsíční sféře mimo zemský povrch. Snad byl kdysi na Zemi, ale posléze byl vyzdvihnut na nebesa nebo alespoň nad Zem. A nebo Eden možná na Zemi zůstal, ale zničila ho potopa. I pokud potopu přečkal (snad proto, že byl umístěn někde vysoko na nějaké hoře?), zůstávalo otázka, kde přesně ho lze najít. A je smrtelníkům opravdu zcela zapovězen? Nedalo by se k němu alespoň přiblížit – už to by přece mohlo mít vysoce blahodárné účinky…
Autor sleduje názory na tuto problematiku u jednotlivých církevních autorit, např. Augustina, Bedy Ctihodného či Tomáše Akvinského.
Lidé, kteří věřili v pravdivost knihy Genesis, museli do svých úvah včlenit i další informace; postupně znovuobjevovanou antickou kartografii (především Aristotelovy zeměpisné spisy a Ptolemaiovu mapu světa – teprve od této doby vypadají mapy opět jako naše mapy; původní středověké výtvory jsou v tomto smyslu spíše jakási symbolická schémata) a později samozřejmě také zámořské objevy. Ještě předtím se ale na scéně objevily další motivy, představa Ostrovů blažených kdesi za Irskem, vzpomenuta byla i země Ofir popisovaná v souvislosti se Šalamounem, spisy Marca Pola a další dobové "cestopisy" povahy podstatně fantasknější. K tomu je třeba připočíst legendu o Říši kněze Jana. Ta byla střídavě situována do Afriky (vzorem by pak byly místní křesťanské státy, Núbie a Etiopie) nebo kamsi na Dálný východ, kde žili nestoriánští křesťané. Myšlenka, že někde na východě existuje velká křesťanská říše, však byla poněkud zpochybněna v době mongolského vpádu.
Jak vlastně přesně souvisí říše kněze Jana z rájem? Existovalo totiž přesvědčení, podle kterého získává Jan svoji moc právě z toho, že jeho země leží nedaleko ráje (i když s nim není totožná) a z této blízkosti jaksi "čerpá energii". Ráj byl pak nejspíš situován někde daleko na východě a takto lokalizován lze najít dokonce na prvních globech. Mimochodem – v souvislosti s tímto problémem lze velmi doporučit také Gumiljevovu knihu "Hledání vymyšlené říše".
Při pokusu lokalizovat ráj se také často vycházelo ze zmínky o čtyřech řekách, které zde pramení. Často byly chápány jako Indus (či Ganga), Eufrat, Tigris a Nil. Tyto veletoky však zjevně nemají žádný společný pramen. Výsledkem byly opět různé fantaskní domněnky – např. že tyto řeky sice vytékají z ráje, ale posléze tečou podzemím až ke svým "viditelným" pramenům. Pokud by ráj byl na nebesích, pak by snad mohly nejprve stékat do moře – a tak dále.
Spolu se zámořskými objevy se zrodila i tendence situovat ráj do nově objevených zemí. Uvažovalo se o středoamerických ostrovech, Floridě či Brazílii (a čtyři biblické řeky by pak byly ztotožněny s Orinokem, Amazonkou atd.). V zámořských tropech narazili Evropané samozřejmě také na celou řadu dosud neznámého ovoce; i tento objev se nějak odrazil ve spekulacích o rajské zahradě. Jak vidno, tehdejší úvahy musely být nutně velmi komplikované až bizarní, protože bylo třeba "dát do souladu" řadu faktů navzájem si odporujících (Genese byla stále chápána doslovně!). Většinu pokusů lze tedy i přes jejich často obskurní výsledky uznat minimálně jako svérázné intelektuální výkony.
Přichází renesance, humanismus a reformace. Protestanti stále věří v doslovnou pravdivost Geneze, nyní však začíná převažovat názor, že ráj už na Zemi není – byl zničen při potopě. Nalézt můžeme pouze jeho "zbytky/trosky" – od Kalvína bývají protestantské Bible v tomto smyslu vybaveny mapami. Lidé se nicméně snaží nějakou obdobu ráje vytvořit i na Zemi. Už ve středověku se rozvíjelo umění stavby zahrad (především v klášterech), v renesanci zažívá tato dovednost rozkvět ještě větší. Působí zde také inspirace zahradami arabského světa, vzešlých z touhy pouštního národa po vodě, která se manifestuje především různými uměle vytvořenými potoky a kašnami. Ne nadarmo vznikají nejkrásnější díla tam, kde se dotýká křesťanství s islámem – v Andalúsii, na Sicílii apod. Zahrada a příroda se také stávají stále častěji předmětem zájmu renesančních malířů.
Třebaže uznáme, že z pozemského ráje zbyly jen trosky, přesto otázka po jeho lokalizaci nedává ani v 16.-17. století mnoha lidem spát. Hlavními kandidáty jsou Arménie, Mezopotámie a Palestina.
Další kapitoly knihy se pak zabývají chronologií ráje. Kdy byl ráj stvořen? Za jak dlouho po svém stvoření zhřešili Adam s Evou? A jak to vlastně v ráji vypadalo? Jaké schopnosti měli Adam a Eva? Jak by se lidé v ráji množili, nebýt prvotního hříchu? Řešení těchto "negeografických" otázek je poměrně časté, a subjektivně mi proto tato část přijde oproti zbytku knihy méně přínosná.
Jak jde čas, nad rájem se vznáší soumrak. Přichází racionální teologie a osvícenství spolu s přesvědčením, že Bible není žádnou učebnicí geografie či fyziky (zde už také působí nástup heliocentrismu). Doslovné křesťanství není ovšem střídáno materialismem, ale spíše osvícenským deismem. Znovu ožívá antický názor, podle kterého jsou zkameněliny zbytky dříve skutečně žijících živočichů. Pochybuje se o tom, že svět je starý 6 000 let (v těchto pochybnostech má primát geologie). Objevují se evoluční teorie, které ukazují, že v historii Země žádný ráj neexistoval, ba naopak – namísto pádu má křivka spíše charakter neustálého vzestupu (to bylo především pojetí viktoriánského optimismu s vírou tehdejších liberálů v pokrok). Někteří filozofové se snaží ztotožňovat rajský stav s existencí "přírodních národů", které zahrnují nekritickým obdivem, ale ani tato cesta myšlenku ráje natrvalo nezachrání.
Na zemském povrchu prostě chybí sebemenší stopa ráje – a celý příběh končí. V závěru se autor jen ptá, zda verze křesťanství, která hrála v dějinách prim, byla jedinou možnou. Skutečně nemohla být teodicea vybudována jinak než po augustinovsku, s jeho až obsedantní krajně pesimistickou posedlostí prvotním (a navíc dědičným) hříchem, která potom ještě zbytněla např. v protestantismu? Neumožňovala Genese či Evangelia jiné chápání?
Snad ano. Našemu modernímu chápání by zřejmě byla mnohem bližší představa Theofilova a Eirénaiova z 2. století. Oba byli sice prohlášeni za svaté, ale jejich myšlenky církev nepřijala. Oba odmítli pesimistickou antropologii, podle které by na počátku a v jádru dějin stále hněv trestajícího Boha. Podle nich nemá smysl obracet se zpět s nějakou lítostnou melancholií, ale spíše projít procesem, na jehož konci stojí patření na Boha. Tato pojetí se snad vcelku dobře dokáží snést s moderní vědou.
A tak vlastně skutečnost, že pátrání po ráji končí bez úspěchu, a zdánlivě tristní fakt, že pozemský ráj nikdy neexistoval, je nakonec důvodem k optimismu. Do nenávratna mizející pozemský ráj s sebou především odnáší i odpudivou představu mstivého Boha, uzavírá kniha.
Jean Delumbeau: Dějiny ráje – zahrada rozkoše, Argo, Praha, 2003
