Epos o Gilgamešovi četl snad každý. Shrnující česky psaná kniha, která se na toto téma po nějaké době opět objevila, je skutečnou lahůdkou – mj. i proto, že se snaží shromáždit veškeré starověké gilgamešovské texty. Čtenář tak získá poměrně komplexní představu o tom, jak se literární látka vyvíjela a jednotlivé motivy metamorfovaly.
Kromě základního, kanonického eposu se může seznámit i s řadou dalších příběhů, kde Gilgameš vystupuje. A nakonec, protože v knize jsou připojeny i přímo překlady původních textů ("veršů"), člověk vidí také to, jak jsou mezopotámské texty fragmentární (jen výjimečně máme k dispozici kompletní tabulku) a temné – řadě míst pořádně nerozumíme. Jak vidno, dostává se nám tím obrazu výrazně odlišného od převyprávěných verzí eposu (nemluvě o převyprávěních určených dětem a mládeži).
Několik zajímavostí z knihy:
– O králi Gilgamešovi nemáme prakticky žádné zprávy ze staršího sumerského období. Gilgameš coby panovník je poprvé zmíněn asi až v Seznamech králů, které máme z doby krátce před počátkem babylonské doby (zřejmě v době vlády dynastie z Isinu, 20.-19. století), byť možná vycházejí ze starších, nám dnes neznámých pramenů. Zde je Gilgameš uváděn jako urucký král panující 126 let. Tato část seznamů ovšem patří ještě "mytologickému období", až poté následují jména urských vládců doložených vlastními nápisy. Gilgameš tedy není za současného stavu bádání tak docela historickou osobností. Tvrdit, že vládl v Uruku kolem roku 2600 př. n. l., lze jen s nadsázkou.
V 19. století př. n. l. se pak na Gilgameše odvolává urucký král Anam, když píše, že opravil starou uruckou hradbu zbudovanou Gilgamešem.
Z ještě pozdější doby se "gilgamešovským znamením" označuje i určitý stav jater obětovaného zvířete.
Základní části eposu v sumerštině známe ze starobabylonské doby, kdy již sumerština nebyla živým jazykem. Jde pouze o izolované příběhy (o nebeském býku, boji s Chuvavou, Enkiduově smrti…). Možná jde o opisy materiálů starších, snad až z doby třetí dynastie urské, nicméně epos jako celek v sumerštině zřejmě nikdy neexistoval. Pravděpodobně ze sumerské doby pochází i první verze textu Gilgameš a Akka o konfliktu mezi Urukem a Kiší – tento příběh se pro změnu nedostal do kanonické verze eposu.
První gilgamešovské epické texty v akkadštině pocházejí rovněž z doby starobabylonské. V této době zřejmě vznikla také první "celková" verze eposu, nejsme si však jisti, jak přesně vypadala. Oproti "klasické" babylonské verzi byl původní text zřejmě výrazně kratší. Pravděpodobně neobsahoval příběh o potopě (tj. Utanapištinovo vyprávění), který byl původně součástí mýtu o Atrachasísovi. Možná epos dokonce končil už setkáním Gilgameše s šenkýřkou Siduri, jejíž rady (na rozdíl od kanonické verze) hrdina přijal.
Kanonická verze eposu pochází z knihovny asyrského krále Aššurbanipala (7. století př. n. l.). Napsána byla na dvanácti tabulkách po šesti sloupcích o přibližně 50 verších, celkem tedy epos čítá cca 3 000 veršů. Podobně jako kosmogonický mýtus o Mardukovi a Tiamat je znám jako Enuma eliš (Když nahoře… první slova příběhu), epos o Gilgamešovi byl znám jako Ša nagba imuru (Ten, jenž hlubinu zřel…)
Zajímavé však je, že už kolem roku 2500 je Gilgameš (Bilgames) uváděn v seznamu bohů z Fáry. V babylónsko-asyrské tradici Gilgameš vystupuje jako jeden z bohů podsvětí. Jakoby snad byla starší představa Gilgameše jako boha a až pak "se stal" králem? Těžko říct, může jít i o shodu jmen.
Etymologicky je dnes jméno Gilgameš vykládáno nejčastěji jako "výhonek (sumersky bil.ga) stromu mésu". Més byl přitom v mezopotámské mytologii chápán jako kosmický strom spojující zemi s nebem, cosi jako Ygdrasil :-).
K zajímavostem z této knihy se snad na Science Worldu ještě někdy vrátíme. Na závěr něco o Gilgamešově smrti. Standardní verze eposu ji vůbec neobsahuje, končí Gilgamešovým uznáním vlastní smrtelnosti. Příběh o Gilgamešově smrti byl nalezený na tabulkách z Meturanu (starobabylonská doba, ale možná jde o opis díla staršího). Obsahuje mj. následující pasáž:
Jeho milovaná žena, jeho milované děti…
dvořané, služebníci, co k paláci patřili…
ulehli naráz vedle něho…
Podle všeho zde máme popis lidských obětí provázejících králův pohřeb (zejména oběť vlastních dětí působí drsně). Doklady o tom zvyku máme z hrobů vykopaných Uru, podle všeho však byl častější.
Mimochodem – z Mezopotámie je vůbec k dispozici jen velmi málo hrobů (ve vztahu k délce osídlení a početnosti populace). Vysvětlení tento jev nemá, mrtví se samozřejmě třeba mohli pálit a popel rozsypávat, nic konkrétního o tom ale nevíme.
Zdroj: Jiří Prosecký, Blahoslav Hruška, Marek Rychtařík: Epos o Gilgamešovi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003
