Filozofie náboženství je vlastně přehledem "důkazů Boží existence" a argumentace pro i proti těmto tvrzením. Na knize je sympatická především autorova systematičnost a věcný, střízlivý jazyk.
Cole začíná rozdílem mezi přirozenou a zjevenou teologií, rozebírá induktivní a deduktivní formy důkazů i jejich platnost. Pak už přijde řeč na ontologický důkaz Boží existence – tak, jak ho zformuloval Anselm z Cantembury (Bůh jako jsoucno, nad něž nemůže být větší – nemůže to být pouze idea v mysli, nad ní by totiž ještě byla skutečná existence). I přes další zastánce (Descartes) autor ukazuje, že tento důkaz nebyl po chuti třeba ani Tomáši Akvinskému. Citován je rovněž argument již z 11. století od Gaunila – pokud u nějakého pojmu nadefinuji jako nutnou vlastnost existenci, ještě to neznamená, že takový objekt skutečně existuje. Cole také shrnuje: Pokud Bůh existuje, pak existuje nutně, to ale neznamená, že skutečně existuje.
Mimochodem: Ontologický důkaz se ale uplatnil později např. u slavného, geniálního a pološíleného matematika Kurta Godela; pro značnou nejistotu v tomto ohledu je charakteristické, že dodnes nepanuje shoda, zda je Godelův důkaz pravdivý, chybný a nebo autorem od počátku zamýšlený jako žert. Jde každopádně o způsob uvažování řekněme "úctyhodný".
Nicméně již v této první kapitole se objevuje velký problém publikace: autor pracuje s pojmem Bůh, ale nikde toto slovo blíže nevysvětluje. Musí to být křesťanský (židovský či islámský?) osobní Bůh, nebo to může být bůh prvních milétských filozofů či Platónův, demiurg gnostiků, nebo univerzální fyzikální zákon? I kdyby některý z důkazů "platil", co by vlastně přesně dokazoval?
Následují kosmologické důkazy, které vycházejí především z úvah o první příčině či prvotních hybateli (tyto např. Akvinského důkazy mají ovšem předobraz již minimálně v Aristotelovi a už z použitých slov vyplývá, že vedou spíše k nějaké fyzikální teorii než ke zjevenému náboženství – v tomto smyslu se s nimi stále setkáváme i ve vědeckých spekulacích). Argumentace zde už může být jen těžko čistě filozofická, ale začíná se prolínat s fyzikálními teoriemi (vesmír cyklický ve stylu velký třesk-velký krach a tedy nekonečný v čase by třeba žádnou prvotní příčinu mít nemusel).
Zde je podle mého názoru druhý problém knihy, nedostatečné sepětí probírané látky s přírodními vědami. Ačkoliv je pochopitelné, že teolog nechce svoji látku svázat se současnou úrovní přírodních věd (která může být a nejspíš také bude v budoucnu překonána), přesto by větší odkazy k objevům přírodních věd byly vítány. Text by se především měl odkazovat k relevantním zdrojům, působí to trochu dojmem, že Cole si argumenty pocházející z přírodních věd vybral jednak z hodně populárních zdrojů a jednak trochu náhodně a nesystematicky. V kosmologických důkazech Boží existence každopádně schází větší propojení se současnou kosmologií (ve smyslu fyzikálních teorií).
Třetí kapitola probírá důkaz teleologický, např. přirozenou teologii a odkazy k tvůrčím plánům. Domnívám se, že přes intuitivní svůdnost tohoto druhu uvažování je tato část stavby zbořena evolučními teoriemi (Dawkinsův "Slepý hodinář"), nerovnovážnou termodynamikou, teorií chaosu a podobnými disciplínami. A pokud už by měla smysl nějaká syntéza s křesťanským pohledem na svět, pak zde úplně chybí odkazy na Teilharda de Chardina (nebo třeba na Wrightovo Nonzero).
Další kapitolou je mravní důkaz. Ten mi, přiznám se, přijde také zcela nepřesvědčivý, protože jaksi podsouvá, že z toho, že něco pokládáme za spravedlivé (např. odměna za pozemské utrpení v nebi), že by něco "mělo být", vyplývá, že to také je. Opět: Původ morálky je vcelku přesvědčivě vysvětlen v rámci evolučních teorií.
Následující důkaz Boha přes existenci náboženské zkušenosti (mystika aspol.) stojí také lehce na vodě, neboť se vesměs jedná o subjektivní zážitky nepřístupné zkoumání druhých. Pravda však je, že Cole postuluje docela zajímavý "princip svědectví" – ten tvrdí, že něčímu svědectví věříme, pokud se neprokáže např. nevěrohodnost vypovídajícího. Tudíž bychom měli věřit i náboženské zkušenosti. Problém však je, že této klidně můžeme přiznat "psychologickou reálnost", opět to ale nic zvláštního nevypovídá pro svět jako celek.
Následující kapitola souhrnně hodnotí všechny teistické důkazy. Pak přijde na řadu problém existence zla a dvě klasické teodiceje (Augustinova a Irenejova), otázky predestinace a svobodné vůle, do kapitoly je vmíchána i trochu módní otázka utrpení zvířat.
Velmi zajímavá je kapitola pojednávající o duši, těle a identitě. Zde se jedná vlastně o stručný úvod do kognitivních věd. Autorovo hodnocení funkcionalismu a konekcionalismu jako teorií materialistických mi ovšem přijde příliš zjednodušující. Vztah duše a těla je každopádně téma jaksi "věčné" – kdyby se kniha měla držet moderních trendů, stálo by zde za to jistě uvažovat i o umělé inteligenci.
Další téma je pak rovněž evergreenem – posmrtný život. Zde mi přijde, že namísto zásadního filozofického tázání se autor příliš (a poněkud nekriticky) zapletl do úvah o paranormálních jevech, zážitků blízkých smrti, spiritismu apod. Problém nakonec takto stát nemusí (už Platón ve Faidónovi se pokusil pojednat téma zcela "suše logicky") a svázání náboženství s těmito jevy je možná i zbytečné. Každopádně se zase dostáváme k otázce identity a vztahu duše a těla – jak vlastně chápat onen (náš?) život po smrti? Budeme sami sebou nebo vzpomínkou v Boží mysli? Jak bude konstruováno nebe? Dostaneme nová těla? A jak vlastně vypadalo eventuální Ježíšovo vzkříšení?
Poslední kapitola se pak zabývá kritikou metafyziky v analytické filozofii a směry zaměřenými na správné použití jazyka. Tudíž narazíme na Carnapa a Wittgensteina, následuje logický pozitivismus, princip verifikace a jeho odmítnutí Popperem a následná myšlenka falzifikace. Zde by text opět mohl pokračovat dál. Cole správně uvádí situaci, kdy je verifikace vhodnější než falzifikace (sami pro sebe si existenci posmrtného života můžeme dokázat, těžko však nějak definitivně vyvrátit); naproti tomu příliš nesouhlasím s jeho kritikou principu falzifikace kvůli tomu, že tento není sám falzifikovatelný. Konec konců se nejedná o vědeckou teorii v pravém slova smyslu, ale spíše o jakousi metodologickou pomůcku, respektive "meta-teorii" (definice čísla také sama není číslem a nemá smysl jí to vytýkat). Nakonec text opět skončí a nechá nevyřčené např. různé post-popperovské systémy, "pavučiny víry" u Quina a Davidsona atd.
Shrnuto: S uvedenými výhradami se jedná o text sympatický svojí systematičností, který podle mého názoru sice probíranou látku lehce ohýbá ve prospěch křesťanství, ovšem v "mezích normy" (nakonec je logické, že lidé píší raději o věcech, k nimž mají kladný vztah – v opačném případě často vznikají spíše pamflety než promyšlenější texty).
Rozhodně je to zajímavá kniha jako úvodní látka k tématu. Je pravda, že každá kapitola by mohla pokračovat (skoro do nekonečna), na školní učebnici filozofie to ale jde do hloubky až až. Tomu, kdo už vystudoval filozofii či teologii, to samozřejmě mnoho nového neřekne.
Filozofie náboženství je navíc cvičebnicí argumentace a filozofického myšlení – tudíž je zajímavé si ji přečíst i tehdy, pokud chápeme náboženství pouze jako debatně-konverzační námět. Mnoho podobných debat (s trochu jinými pojmy) totiž probíhá i v přírodních vědách.
Peter Cole: Filozofie náboženství, Portál, Praha, 2003
