Student World

V češtině jsme se od Kasparova dočkali přímo šachových knih "Moji velcí předchůdci". Kasparov dnes již není zdaleka pouze šachista, ale je vnímán spíše jako politik či opinion maker. Ani jeho kniha v češtině nově vyšlá není jen o šachách a není určena zdaleka jen šachistům. Autor se spíše pokouší ukázat, že šachy představují jakousi „teorii rozhodování“, která se může uplatnit i jinde, především ve světě byznysu.
Doslovný překlad originálu by zněl „Šachy jako model života“, v českém vydání se z toho stalo vtipnější „Jak život napodobuje šachy“, což evokuje zábavnou představu, že šachy nejsou obrazem světa, ale naopak nějakou primární metafyzickou skutečností, z níž se vše ostatní odvozuje. Bývalý mistr světa tak třeba přichází s představou, že herní styl nejlepších hráčů nějak odpovídá duchu doby, jinak se hrálo v období romantismu a jinak ve 20. století. Analogie odvozené z vlastních šachových zkušeností jsou jádrem textu.
Kasparov o šachách píše v této knize přístupným jazykem, popis průběhu partií zde slouží spíše pro ilustraci. Text by měl být tedy srozumitelný i těm, kdo šachy nehrají – žádné diagramy či notace, vše se popisuje slovně. Naopak z hlediska čtenáře, který šachy hraje, v českém vydání trochu ruší nepřesnosti v šachové terminologii – rapidu se říká rychlý šach a občas se zaměňuje s bleskovým, turnaj kandidátů se změnil turnaj uchazečů či vyzyvatelů, matoucím způsobem se používá termín „kvalita“ či „koncovka“ atd. Není to ale žádná katastrofa, v populárních textech o šachách bývá terminologie mnohem děsivější. Stačí se podívat, když v denním tisku vyjde k šachovému článku nějaká ilustrační grafika – šachové pozice bývají zcela nesmyslné.
Co se týče vlastního obsahu, Kasparov psát umí; jeho stylu by snad šlo vytknout jen to, že sebevědomí z textu občas přímo přetéká, nicméně bývalý mistr světa na ně má jistě nárok. Ostatně uvádí, že nic není tak škodlivé jako podceňování vlastních schopností, „negativní fixace“. Širších souvislostí šachové hry dokáže snést požehnaně. Zamýšlí se třeba nad tím, zda nejlepší světoví hráči mají fenomenální paměť (nemají), zda jsou i jinak geniální (nejsou), zda existuje nějaký šachový gen (nenašel se). Schopnost hrát dobře šachy nakonec vychází jako něco téměř neuchopitelného, co příliš nekoresponduje s ničím dalším, výborný šachista může obdobně jako výborný matematik či hudební skladatel být stejně dobře lev salónů jako podivínský blázen.
I když kniha není primárně určena šachistům, i ti zde najdou zajímavé postřehy „z oboru“. Kasparov třeba kriticky hodnotí komentáře k partiím z předpočítačové éry (podrobněji se tomuto tématu věnuje v knize Moji velcí předchůdci). V glosách „vzorových“ partií bývají často vážné chyby; Kasparovovi se mimochodem zdá, že samotní hráči často rozuměli dění na šachovnici více než komentátoři. Jak se tedy ukazuje, dostatek času a nadhled nemusí znamenat, že do pozice pronikneme hlouběji, než když jsme v boji přímo osobně angažováni. Jindy bývalý mistr světa zase popisuje okamžik, kdy před posledním kolem vedl o půl bodu. V poslední partii turnaje (mimochodem proti velmistru Movsesjanovi) se pak skoro nedokázal soustředit a stále sledoval vývoj u svých dvou pronásledovatelů. Vlastně se mu ulevilo, když zjistil, že kráčejí k vítězství, protože v tu chvíli pochopil, že pokud chce získat samostatné první místo, není místo pro taktizování, ale prostě musí vyhrát – což se mu nakonec povedlo. Vyvozuje z toho obecné poučení: často věnujeme tolik pozornosti chování svých konkurentů, že ztratíme ze zřetele to, co bychom měli dělat sami. Jindy zase ukazuje důležitost neustálého „ořezávání“. V propočtu nepřeberného množství možností se můžeme snadno utopit, pokud se chceme efektivně rozhodovat, důležité je také vědět, kdy s analýzou přestat. Mimošachové poučení je zjevné.
Takovéhle úvahy jsou typické pro celou knihu. Autor se pokouší nějak určit, jakou roli v šachistově přemýšlení hraje technika, kde se uplatní propočet/analýza a kde fantazie, co je to vlastně (šachová) intuice. Mnohé vyjasňuje na vývoji šachových programů až k jejich současné dominanci. Na základě fungování šachů pak nabízí jakéhosi psychologického průvodce vlastní osobou. Radí, jak odhalit vlastní slabé a silné stránky, jak na sobě pracovat, jak správně vyhmátnout, co je v daný okamžik klíčové. Ať už jsou šachy sportem, hrou, uměním nebo vědou, z Kasparovovy knihy vycházejí v souladu s přesvědčením druhého mistra světa Emanuela Laskera především jako boj – se soupeřem i se sebou samým. Podobně má fungovat svět podnikání či politiky. Kasparov po skončení šachové kariéry píše třeba do Wall Street Journal, hojně přednáší po celém světě; simultánky jsou spíše takovou třešničkou na dortu. Stejně tak i jeho kniha je trochu manažerskou publikací a trochu psychologickou příručkou.
Zůstává ale otázka, zda lze šachové zkušenosti opravdu tak úspěšně přenést do jiných oborů – ať tak či onak. Třeba Kasparovovy politické aktivity se alespoň zatím za úspěšné považovat nedají a mistr světa sám přiznává i finanční ztráty, které utrpěl při investicích do internetových firem. U Kasparova jako politika by člověk stále čekal, kdy vytáhne karty schované v rukávu, jaká že bude pointa, kdy se uplatní jeho fenomenální propočet, a ono zatím kde nic, tu nic…
Nicméně Kasparovova kniha je především příjemné čtení. Autor zde ukázal široký rozhled a dává do souvislosti informace z celé řady oborů, takže po historii leteckého průmyslu přijde exkurz do podnikání Microsoftu a k internetovým prohlížečům, od IBM, kapesních počítačů a mobilních telefonů se lehce dostane k fungování burzy nebo ke svému oblíbenci Winstonu Churchillovi. Mimochodem – co se týče IBM, Kasparov opakuje své podezření, že na slavném zápasu v roce 1997, kdy prohrál s počítačem DeepBlue, nebylo něco v pořádku… (pro nepamětníky: tehdy byl fakt, že mistr světa prohraje s počítačem, ještě vnímán jako senzace).

Kasparov, Garri: Jak život napodobuje šachy. Překlad Libor Dvořák, Argo a Dokořán, Praha 2008, 300 stran, 349 Kč.
podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

Viz také:
Co dělá šachového génia: inteligence nebo paměť? (úryvek z knihy)
Kasparov opět remizoval s Fritzem

Připraveno ve spolupráci s občankým sdružením Pražská šachová společnost

autor Pavel Houser