Student World

Historická edice, kterou již několik let vydává nakladatelství Argo, má sice úroveň poněkud kolísavou (jak co se týče vlastních titulů, tak i překladu/redakce), zajímavé tituly se v ní však rozhodně najdou. Kniha „Magie ve středověku“ je jedním z nich.

Text pokrývá značně široké pole; středověk je období dlouhé, situace v 6. a 14. století se od sebe jistě odlišovala. Speciální podmínky panovaly v oblastech teprve nedávno christianizovaných, „magie“ se samozřejmě lišila také podle sociální skupiny: renesanční vzdělanci, bába kořenářka nebo klérus – ti všichni občas provozovali „magii“, myslelo se tím však pokaždé něco jiného. Navíc je třeba připočíst i fenomén obrazu magie v literatuře, především rytířských románech, kde do hry vstupují třeba všemožné nápoje lásky. Ne všechna magie se samozřejmě ve středověku také „brala vážně“, existovali kejklíři a iluzionisté, jejichž cílem bylo prostě diváky pobavit. Nicméně předěl mezi bavičstvím a rituálem nebyl zdaleka vždy zřejmý.

To, co se ve středověku označovalo jako magie (mimochodem toto slovo mělo tehdy hrozivý podtón, opak dnešního chápání přívlastků „magický/kouzelný/čarovný“) se úzce pojilo s dalšími disciplínami. Na jednu stranu byla tehdejší magie obdobou dnešní vědy – prostě souhrnem určitých empirických poznatků a teorií, které měly fungovat, jaksi „mechanicky“. Proto viz označení „přírodní magie“. Tehdejší lidé věřili, že třeba určité drahé kameny mají určité účinky na lidský organismus, přičemž toto působení bylo chápáno jako stejně přirozené jako třeba účinek soli. Jenže: co když na drahokamu bude něco napsáno (amulety, talismany…)? Co když bude nějak rituálně posvěcen? Co když nějaká bylina měla být trhána za úplňku a při jejím zpracování se opakovala určitá slova?
Z pohledu křesťanství jsou všechny tyto praktiky podezřelé. Může se jednat buď o nesmyslnou pověru (tedy řekněme intelektuální selhání), nebo naopak o to, že na těchto účincích nějak přímo participují démoni (tedy uctívání démonů, zločin). Jak obě verze od sebe odlišit? Není to třeba tak, že démoni působí, i když vše vypadá přirozeně a dotyčná bylinkářka si jejich pomoci ani není vědoma? Existuje pak vůbec nějaká „přírodní magie“?
A z jiného pohledu, jaký je vztah magie a náboženství tam, kde se nějak používají křesťanské symboly? Může jít o nějaké svatokrádežné kejkle s hostií, ale co třeba působení ostatků svatých? Co když někdo u sebe nosí drahokam s citátem z evangelia? Jak se má církevní autorita postavit k tomuhle? Co třeba uctívání ikon nebo podstata eucharistie?

Ve středověku nadto postupně vzrůstalo povědomí o antickém vědění a o současné vědě a filozofii arabské. Tento konglomerát (částečně podvržených) spisů starověkých filozofů, novoplatonismu, hermetismu a kabaly měl opět značně nejasný statut. Ve vrcholném středověku došlo také k nástupu obliby astrologie i alchymie. Na druhé straně nebylo toto období rozhodně prosté skepse, která však měla z našeho pohledu často kuriózní podoby; kritický spis proti astrologii třeba sám naopak propagoval numerologii.

V zásadě lze ve středověku rozlišit tři období: na jeho počátku převládal pohled Augustina a Isidora Sevillského, kteří měli k magii značný odpor – opět si ale nebyli jistí, zda se jedná o pověry nebo tyto praktiky jsou účinné, avšak morálně odsouzeníhodné, protože pracují s démony. Ve vrcholném středověku začal vzestup těchto nauk, částečně zabalených do křesťanského hávu (astrolog třeba zdůrazňoval, že hvězdy rozhodně nejsou antickými božstvy apod.). V renesanci tento nástup pokračoval, současně se však objevila silně negativní reakce prosazovaná silovými prostředky (inkvizice, čarodějnické procesy…). O kuriózním charakteru té doby svědčí to, že travič používající něco tak nemagického jako arzenik mohl být souzen jako čaroděj. Za magickou a démonickou mohla být prohlášena i technika luštění šifer.

Shrnuto, jedná se o velmi zajímavou knihu, která spíše než nějaké odpovědi a závěry přináší pestrou koláž ukazující, jak to všechno bylo tehdy podivně propletené a významy pojmů se různě posouvaly…

Richard Kieckhefer: Magie ve středověku, Argo, Praha 2005

autor Pavel Houser