Student World

Renesanci máme z učebnic dějepisu spojenou s obnovou antického způsobu myšlení, překonáním scholastiky a založením novověké vědy. Je to ovšem složitější, jak jinak…

Kniha „Osm filozofů italské renesance“ popisuje život a dílo, respektive myšlení osmi osobností, od Petrarky po Bruna (Petrarca, Valla, Ficino, Pico, Pomponazzi, Telesio, Patrizi, Bruno). Z hlediska náplně Science Worldu je zajímavé, kdo z těchto učenců měl vztah ke vzniku novověké vědy. Tak například Bruno (jakkoliv je člověku nutně sympatický pro svůj osud) ve svých dílech prezentoval spíše intuitivní básnění. Ač mnohé jeho názory byly pro vznik novověké vědy důležité, v jeho díle vůbec nejsou přítomny klíčové komponenty moderní vědy: experiment a matematizace.

Naopak pro vznik metody, kterou pracuje novověká věda, měl velký význam Valla. Dotyčný pán nebyl přírodovědec, nicméně detailním textologickým rozborem odhalil, že tzv. konstantinovská donace je podvrh. Šlo o padělek, vzniklý zřejmě někdy v 8. století, kterým měl císař Konstantin udělit Itálii jako jakési léno papeži a taktéž mu přiznat politickou nezávislost na římském (respektive později byzantském) císaři. Valla ovšem analýzou textu zjistil, že se nejedná o latinu 4. století a jde tedy o falzifikát. No a aby paradoxů nebylo málo – za toto své zjištění nebyl upálen, ale dělal pak příštímu papeži sekretáře (jak vidno, před reformací a Tridentským koncilem byla v 15. století katolická církev institucí značně liberální; když prošlo odhalení podvrhu, na kterém se zakládala legitimita církevního státu. Člověk si pak musí položit otázku, zda fanatiky tehdy byla spíše katolická církev nebo husité.). Zdá se tedy, že vědecká metoda původně vznikla nikoliv v oblasti přírodních věd, ale spíše jako způsob, jak pracovat s texty. Neobyčejně plodné pak bylo přenesení tohoto způsobu myšlení do jiné oblasti.

Renesance taktéž nebyla překonáním nějakým středověkých „pověr“. Naopak to, co dnes označujeme jako pavědy, tehdy zažívalo rozkvět – oproti suché, vcelku střízlivé scholastice. Renesanční myšlení se odvolávalo k Hermu Trismegistovi či Kabale (zcela ahistoricky, cílem bylo ukázat, že „esoterická“ tradice je stejně stará jako ta biblická nebo řecká filozofie). Když tehdy Pico vystoupil proti astrologii (za což by mohl být pokládán za jakéhosi patrona racionálního myšlení), popravdě řečeno ho k tomu nevedly důvody empirické, ale spíše metafyzické přesvědčení, že něco relativně „vysokého“ (lidská duše) nemůže přece být ovládáno vlivem nějakých kamenů kroužících na obloze. Protiargumenty jistě netřeba dodávat.

Renesanční učenci taktéž nechtěli nahrazovat křesťanství antickou filozofií (byť v jejich deklamacích o vlastní pravověrnosti mohla být i přetvářka). Ficino, který obnovil po skoro 1000 letech platónskou akademii (tu v rámci likvidace posledních „pohanských přežitků“ nechal zavřít byzantský císař Justinianos), byl současně katolickým knězem. Spíše se zdá, že v rámci renesance došlo k jakémusi pokusu o syntézu, který ovšem – zpětně nahlíženo – nebyl úspěšný.

A v čem byla renesance radikální, pokud ne v odmítání křesťanství? To, co tehdejším učencům leželo v žaludku, byli asi především scholastičtí vykladači (z pohledu renesance lidé, kteří třeba vůbec neznali originální prameny). Jinak sice došlo k určitému posunu od kultu Aristotela k Platónovi, ale to neznamená, že by ten první byl nějak zatracen (u Platóna byl navíc problém, nakolik se má vycházet z jeho vlastních spisů a nakolik z novoplatonismu, hlavně z Plotina). Nicméně už renesanční myšlení došlo i k otázce, co v Platónových dialozích je míněno vážně a co jako hra – ostatně renesance oproti scholastické dialektice stavěla rétoriku, takže to, že určitý text bude oklasifikován jako řečnické cvičení, neznamenalo nic negativního.

Celkově z knihy italská renesance vychází prostě jako komplikované období, které se brání zkratkám ve stylu „scholastika chybně říkala, že – ale renesance správně přišla s tím, že je to jinak“. Na Science Worldu se k některým otázkám nastíněným v této knize ještě vrátíme.

Zdroj: P. O. Kristeler: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007

autor Pavel Houser