Jan Assmann definuje celou kulturu jako umělý svět, který si člověk tvoří proto, aby nějak překročil vědomí své smrtelnosti (když už o skutečnosti smrti na rozdíl od blaženě nevědomých zvířat ví). Přitom není ani nezbytně nutné, aby jednotlivci či kultura jako celek měli nějakou víru v individuální nesmrtelnost. Protože Jan Assmann je egyptolog, i zde své teorie o smrti uvádí na příkladu starověkého Egypta.
Za klíčový Assmann pokládá rozdíl mezi staroegyptskou a židovskou kulturou. Ačkoliv se to s ohledem na židovské kořeny křesťanství (a zřejmě ani s ohledem na pozdější judaismus) příliš nezdá, Židé zřejmě původně nepočítali s ničím na způsob věčnosti duše a posmrtného života. Nesmrtelnost měli definovanou jinak – skrývala se v řadě předků a potomků, v židovském národě, v proudu dějin
(Poznámky Pavel Houser:
– tady se přímo nabízí Dawkinsova představa "řeky DNA", jak ji zformuloval ve své knize Řeka z ráje
– křesťanská představa o nesmrtelnosti by pak možná vycházela spíše z řeckých mysterijních kultů než ze Starého zákona.)
Egypt se svou posedlostí mumifikačními procedurami je pro Assmanna úplným opakem. Pozemský život byl Egypťanům jen předehrou k tomu věčnému, chrámy a hrobky byly stavěny pečlivěji než obytné domy i paláce vladařů. Koncept soudu mrtvého přes bohem mrtvým Usírem by mohl také nějak přispět k představám dalších mladších náboženství.
Nicméně i starověcí Egypťané uznávali, že nesmrtelnost je zajišťována nejen neporušeností těla, ale také v pozemském světě – sociální pamětí dalších generací. Egyptské hrobky nejsou jen úkrytem pro mumii, jejich stěny jsou pokresleny a popsány příběhy, které mají zemřelého připomínat. Předpokládalo se totiž, že potomci budou hrobku navštěvovat a tyto texty stále znovu číst.
Assmann na druhé straně cituje Nietzscheho, který v Genealogii morálky uvádí, že závislost člověka na kolektivní paměti (snad sám základ civilizačního procesu) je "nepřirozená" a musela být vynucena násilím – aby bylo něco pamatováno, musíme to vpálit, ba co víc, musí se to stále připomínat svojí bolestí. Assmann ovšem tvrdí, že na druhé straně má celý proces charakter spásy, což Nietzschemu zcela uniklo.
Egypťanům se podařilo (spolu s Čínou) udržet tuto "paměť", respektive kulturní kontinuitu, asi nejdéle ze všech dosud existujících civilizací. I přes rozpady jednotné říše a různá mezidobí se Stará říše nikdy nestala "věkem héroů" (jako byly třeba pro Řeky klasické doby Mykény), ale byla stále chápána jako součást vlastní kultury. Ještě v době sajské renesance (664-525 př. n. l., do dobytí země Peršany) je snaha minulost dokonale kopírovat, vznikají sochy, obrazy a nápisy, které jsou k nerozeznání podobné těm ze Staré říše. I mýtus o zmrtvýchvstání Usíra po jeho smrti z rukou Sutecha není jen zárukou individuální nesmrtelnosti (alespoň pro ctnostné) či metaforou vzklíčení zrna (tedy vegetačních cyklů). Sémantika tohoto mýtu se podle Assmanna vztahu na celou egyptskou kulturu, jedná se řekněme o politický, "státotvorný" a mýtus.
Dokonce lze i kriticky říci, že v sajském období získala díky posedlosti vlastní minulostí celá kultura až kostýmní ráz, "ne nepodobný egyptománii pozdějších dob", ironicky poznamenává Assmann.
Assmann uvádí, že nepřítelem vnímání kontinuity není ani tak tempo technologických inovací, ale spíše politické a ideologické zlomy. Ty první spojené s rozpadem země či vládou cizích dynastií dokázala civilizace nějak přežít. Druhý typ zlomu nastal za Achnatonovy náboženské reformy, která ovšem nebyla úspěšná (tomu se Assmann podrobněji věnuje v jiných svých knihách).
Podruhé postihlo Egypt něco podobného až na konci starověku, kdy se Egypťané odřekli svých kulturních dějin a přijali křesťanství. Jiný takový zlom vedl v Řecku ke vzniku dějepisectví – je charakteristické, že ve starověkém Egyptě přes veškerý zájem o minulost historie v pravém slova smyslu nevznikla, neboť minulost nebyla chápána jako něco odlišného od přítomnosti.
Přijetí křesťanství bylo odpůrci vnímáno jako smrt celé země – a popis (respektive předpověď) tohoto zániku pak tvoří i myšlenkový základ některých textů z Corpus Hermeticum. "Božstvo vystoupí ze země opět na nebesa a opustí Egypt. Tato země, kdysi sídlo božských obřadů, bude připravena o božskou přítomnost… Bohové se oddělí od lidí – jak bolestné odloučení…"
Zdroj: Jan Assmann: Smrt jako fenomén kulturní teorie, Vyšehrad, Praha, 2003
Poznámky:
– Augustin ve svém spise O obci Boží věnuje část textu polemice proti Hermovi Trismegistovi. Mj. uvádí, že vnímat Egypt po přijetí křesťanství jako mrtvý je protimluv – naopak pohanský Egypt, země, jíž dominovala pohřebiště, byl kulturou posedlou smrtí.
– V některých gnostických spisech, např. Písni o perle, není Egypt vnímán jako místo boží přítomnosti, právě naopak. Země Nilu je od světla extrémně vzdálená od nebeského zdroje světla a je sídlem světského mámení, těžká, příliš hmotná, hluboko dole ("až _sestoupíš_ do Egypta", praví se o této cestě v Písni o perle). Možná, že negativní vnímání Egypta v gnosi souvisí s hebrejskou tradicí a je ozvěnou egyptského zajetí Židů.
