Neandertálci mohli být předky nás všech

Člověk | 18.03.2009

Obvyklá interpretace zní následujícím způsobem: Neúplné analýzy neandertálské DNA nenasvědčují, že by neandertálci byli našimi předky. Jenže skutečnost může být bizarnější: mohlo jít o naše předky, po nichž pouze nezůstaly žádné geny.

Sdílet

Richard Dawkins vysvětluje tento zdánlivý paradox následujícím způsobem. Je jasné, že pokud se v průběhu historie pár (jen pár) neandrtálců „přikřížilo“ do linie Homo sapiens (proč ne) a vzešli z toho životaschopní potomci, nezanechá taková událost v současném genofondu žádnou stopu. V každé generaci polovina jejich genů vypadla a s pravděpodobností blížící se jistotě tak již v genofondu žádné specifické varianty genů původem od neandertálců nemáme.

Dawkins ale představuje matematický model, z něhož vyplývá překvapivý závěr: i jediný neandrtálec vstupující do linie Homo sapiens by přitom klidně mohl být společným předkem 80 % všech dnes žijících lidí a všech dnes žijících Evropanů.

Celou úvahu Dawkins nevysvětluje v souvislosti s neandertálci, ale když popisuje příbuznost mezi Tasmánci a zbytkem lidské populace. Vychází mu, že 80 procent jedinců jakékoliv generace bude teoreticky ve vzdálené budoucnosti předkem každého žijícího člověka. Samozřejmě, že poslední univerzální předek všech lidí žil mnohem později než neandertálci, v jejich případě to zmiňujeme pouze jako zajímavý paradox. Z neandertálců nezbylo nic. Dawkins na tomto základě tvrdí, že při evolučním pohledu má smysl se soustředit na geny (genové předky), nikoliv na předky genealogické.

Ale ještě k poslednímu společnému předkovi. Analýzy typu MtDNA (mitochondriální Eva) ukazují rodokmen výhradně v ženské linii a poskytují horní, krajní hranici pro dobu, kdy žil poslední žijící předek současných lidí. Výsledky podle chromozomu Y by byly téměř jistě výrazně nižší (to se odvodí z toho, že mezi muži je větší variabilita v počtu potomků), stále by ale šlo o horní hranici. Doba posledního společného předka odpovídá (alespoň v rámci použitého modelu) logaritmu o základu 2 z velikosti populace – tedy v generacích.

Vychází šokující závěr, že poslední společnými předek všech dnes žijících lidí mohl žít před pouhými 3 500 lety (což se intuitivně moc nezdá, protože některé populace byly opravdu izolované). Působí to trochu zmateně. Pro detaily postupu, jak se tato čísla odvodí, ovšem zbývá odkázat na knihu Příběh předka.

Zdroj: Richard Dawkins: Příběh předka, Academia, Praha 2008

autor Pavel Houser