Student World

Liberální institut uspořádal diskusní fórum na téma „Známe poučení z první globální krize? 75 let od velké deprese.“ Kromě dalších úvah se v článku můžete těšit i na srovnání burzovního krachu na konci 20. let s krachem nové ekonomiky na konci 20. století. Kde jsou podobnosti a kde jsou rozdíly?

Poznámka: V anketě projevila poměrně značná část hlasujících zájem rozšířit Science World o ekonomickou tematiku. Články tohoto typu se zde však budou objevovat spíše nepravidelně. Následující text je také samozřejmě v jistém ohledu jednostranný – představuje pohled na věc, který mají lidé pohybující se kolem LI. Konferenci moderoval Josef Šíma z Liberálního institutu a vystoupili na ní Dan Šťastný, Ladislav Tajovský a Miroslav Zajíček, všichni z různých kateder pražské VŠE.

Z diskuse vyplynuly zhruba následující body:
Vlastní krach burzy měl spíše symbolický význam. Příslušné procesy běžely dávno předtím i dávno poté, začátek krize je proto obtížné nějak časově lokalizovat. Krach burzy sám o sobě, jakkoliv pokles burzovního indexu na cca 10 % původní hodnoty je v podstatě nepředstavitelný, ještě nemusel poškodit ekonomiku jako celek, ale pouze investory a vlastníky příslušných akcií.
– I když o letech 1929-33 hovoříme jako o první velké globální krizi, něco podobného se odehrálo třeba už v 70. letech 19. století. Ve 30. letech byla ovšem krize delší a hlubší. (Např. v letech 32/33 nemělo 28 % Američanů žádný oficiální příjem.)
Rozdíl oproti 70. letům 19. století spočíval také v tom, že za velké krize disponovali už všichni postižení všeobecným a rovným volebním právem a politici si je v důsledku toho snažili předcházet.

Co se týče vlastních příčin krize, pohled řečníků byl zhruba následující:
– Keynesiánské vysvětlení velké krize jako důsledku kapitalismu bez státních zásahů je chybné. Ani americká „pravice“ v té době už dávno neuskutečňovala skutečnou liberální ekonomickou politiku.
– Státní zásahy a snaha čelit důsledkům situace (a být znovu zvoleni) vedly jen k dalšímu prohlubování krize a dlouhé následné depresi. Vládní politiky neměly zpravidla nic společného s ekonomickou racionalitou a představovaly pouhé podbízení se voličům. Z tohoto pohledu lze pak krizi dokonce pokládat za důsledek všeobecného rovného hlasovacího práva. Chybná Rooseveltova politika dokonce v konečném důsledku způsobila i pád Čankajškova režimu v Číně a převzetí moci komunisty v této zemi.
– Liberální vysvětlení naopak říká, že krize byla výsledkem přehřátí ekonomiky v důsledku předcházejících systematických státních zásahů. Následné snahy do krize nějak zasahovat (především zavádění celních bariér a další protekcionistická opatření) pak vedly k jejímu prohloubení a dlouhé depresi. Ekonomové a politici se nespokojili s tím, že věci je třeba nechat „vyhnít“ (respektive: neodhodlali se s tímto přistoupit před voliče), ale snažili se vymýšlet různá „spasitelská“ a v důsledku nutně kontraproduktivní řešení.
Relativně dobře z krize vyšla např. Velká Británie se svou dlouhou tradicí volného obchodu (minimálně v rámci mateřské země a kolonií). Jako protiargument lze použít názor, že krize relativně slabě zasáhla také „socialistické“ Švédsko. ČR jako malá a na exportu závislá země musela být celosvětovou krizí zasažena prakticky bez ohledu na to, jak by na ni místní vláda reagovala.
Katastrofální průběh krize nastal kromě USA také v Německu, kde vedl v konečném důsledku k nástupu nacismu (Jak zaznělo v diskusi: „Snad jediná věc, která mohla být horší než Rooseveltův New Deal, byl plán Hitlerův.“). Francie díky státní politice krizi unikala až do roku 31, ale pak dopadla se zvlášť ničivou silou a její průběh byl ještě zhoršen katastrofální politikou vlád Lidové fronty.

Shrnuto: Určitá krize či recese zřejmě jako součást hospodářského cyklu musela přijít tak jako tak. Kdyby však nastala např. v roce 1927, byla by mnohem menší. Politici však byli vedeni svými krátkodobými zájmy a oddalovali ji (ať už takto „vědomě“, nebo pouze prováděním chybné ekonomické politiky).
Už za vlády pravice – prezidenta Hoovera – pak krizi výrazně zhoršila vládní politika podpory odborů, cla, deficity (opět začaly už za vlády pravice) plynoucí ze subvencí vybraným odvětvím a organizace nesmyslných veřejných prací. Rooseveltova politika pak byla konečnou ranou a přímo ohrozila občanské svobody (např. zákaz prodeje určitého zboží pod/nad stanovenou cenou etc.). Naštěstí alespoň některá z přijatých opatření zrušil jako protiústavní nejvyšší soud, než byl tento prezidentem zpacifikován.
Katastrofální ekonomickou politiku ukončila až Rooseveltova smrt. Teprve po ní a po skončení druhé světové války, když byly regulace zrušeny, krize de facto skončila. Nicméně některé regulační instituce přetrvaly dodnes – a v ekonomice paradoxně začal převládat keynesiánský pohled na věc. Roosevelt ovšem údajně nebyl Keynesem přímo ovlivněn; pozdější přijetí těchto teorií se odehrálo spíše proto, že tyto politikům potvrzovaly jako správné kroky, které vlády už stejně dávno dělaly.

Na závěr: Jak toto vše souvisí s koncem nové ekonomiky? Na konci 20. století se údajně mohlo schylovat k podobné globální krizi/depresi. Nakonec se scénář z konce 20. let ovšem neopakoval. Když padla „nová ekonomika“, zhroutil se index Nasdaqu a začaly krachovat internetové firmy, americká vláda (respektive federální banka a další instituce) nijak nezareagovala a nechala je zkrachovat (za Clintona se vládnoucí „levice“ do ekonomiky příliš nevměšovala). Důsledkem pak bylo, že situace vyšuměla.
Srovnání je ale samozřejmě zjednodušující. Za krizí na konci 20. let totiž nestály příčiny výhradně ekonomické, ale i zahraničně-politické (takže Švédsko bylo uchráněno asi právě v důsledku svého relativního nezapojení do těchto struktur). Jak se shodli diskutující, z tohoto hlediska pak musíme přiznat, že příčinám toho, co se dělo před rokem 1929, stále ještě dostatečně dobře nerozumíme.

autor Pavel Houser