Student World

Zajímavosti ze světa antibiotik podle knihy
Stuart B. Levy: Antibiotický paradox, Academia, Praha 2007

Proč se v poslední době rezistence vůči novým antibiotikům dostavuje za kratší dobu než dříve?
– Některé rezistence se vzájemně posilují, bakterie rezistentní k určitému léku získají snadněji rezistenci k jinému (míněno strukturně nepodobnému, jinak by na tom samozřejmě nebylo nic divného). Někdy pravda existuje i opak, dvě rezistence se naopak spíše vylučují (rezistence k tetracyklinu vzhledem ke svému fungování prakticky vylučuje rezistenci k aminoglykosidům) nebo rezistence současně vede ke snížení patogenity, takové příklady jsou však méně časté.
– Musíme vyvíjet stále nové struktury. Možná, že ty „nejnadějnější“ jsme už vyzkoušeli a nová antibiotika jsou ve skutečnosti slabší. Tím, jak přibývá látek, roste také pravděpodobnost, že látka je ve skutečnosti podobná (strukturou, mechanismem působení) něčemu, s čím se bakterie již setkaly – nemusí jít jenom o léky, ale třeba různé čistící prostředky. Je stále obtížnější dodávat látky s jedinečnou strukturou. Určité naděje v této souvislosti vzbuzují např. magaininy.
– Vývoj nového léku dnes vyjde na obrovské peníze. Aby se taková investice vůbec vyplatila, musí se nového léku prodat co nejvíc. Existuje tedy tlak na to, aby se užíval masově (třeba i tlak samotných pacientů, kteří lék znají z reklamy a dožadují se ho) a podával i tam, kde to není vhodné – výsledkem je samozřejmě vznik rezistentních kmenů. Je otázkou, zda běžná onemocnění neohrožující pacientův život vůbec mají být antibiotiky léčena. Lidé ovšem nějaké léky vyžadují – má se jim snad v ordinacích namísto toho předepisovat placebo nebo něco mírně povzbuzujícího typu vitamínů?
– Nejde ale zdaleka jen o chování lékařů či farmaceutických firem. I ve vyspělém světě je až polovina předepsaných antibiotik užívána nesprávně čistě vinou pacienta. Ve chvíli, kdy se mu uleví, už třeba lék nedobere; některé bakterie pak přežijí a disponují rezistencí, choroba se může vrátit s větší silou. Nejde tedy jen o to, že jsou antibiotika nadužívána, někdy jsou naopak užívána méně, než je k žádoucímu účinku třeba. Závažné je také to, že nespotřebovávané léky si lidé často „schovávají na jindy“. V případě potíží se pak třeba v první fázi pokusí léčit sami bez návštěvy lékaře; to se může vymstít člověku samému, ale vede to i ke vzniku rezistentních kmenů (například vzít si penicilin „jen tak pro jistotu“ při bolesti v krku).
– Rezistentní bakterie dnes komplikují postupy, které by jinak byly úspěšné (léčba rakoviny, transplantace… – postup je často sám o sobě úspěšný, pacient však zemře na vedlejší efekt rezistentní mikrobiální infekce).
– Před sebou máme několik možných scénářů, ten nejhorší hovoří o tom, že se de facto vrátíme do doby před vynálezem antibiotik; naše léky již prostě nebudou účinné. Stačí, aby taková situace nastala jen někde (určité oblasti rozvojového světa k tomu mají blízko) a značně se tím zkomplikuje třeba cestování. Letiště budou plná kontrolních a dekontaminačních procedur; míra těchto opatření bude nesrovnatelná s tím, co dnes cestující snášejí v souvislosti s bojem proti mezinárodnímu terorismu.

Zajímavý je následující příklad. V roce 2001 se v USA objevily teroristické útoky s použitím antraxu. Ačkoliv šlo o ojedinělý případ, následovala hysterie. Za nejnadějnější lék se tehdy pokládal Cipro (účinná látka ciprofloxacin), i když posléze se ukázalo, že účinný je i tetracyklin a penicilin (v Sovětském svazu byla v rámci projektu biologické války mimochodem předtím vyvinuta bakterie antraxu rezistentní k penicilinu, útoky v USA byly ale provedeny obyčejnými bakteriemi). Hromady léku Cipro si nicméně opatřila až 2 procenta Američanů; lze očekávat, že řada si tento lék dříve či později naordinuje sama.

O budoucnosti antibiotik viz také:
Nadbytečná odolnost k antibiotikům – záhadné determinanty rezistence

Obrázek: Wikipedia, licence obrázku GFDL

autor Pavel Houser