Student World

Středověká medicína nám dnes asociuje asi hlavně s modlitbami a vyháněním démonů, ze "světských" postupů pak s pouštěním žilou a dávidly. Pojďme se ale podívat na několik dalších zajímavostí vztahujících se k tomuto období.

– Péčí o nemocné se zabývala řada (především) ženských řádů. Jejich příslušnice měly určitě nějaké medicínské znalosti, ovšem těžko je zonačit za "lékaře". Jakési řemeslné lékařství provozovali v určitých úzce vymezených oblastech také třeba ranhojiči či lazebníci.
– Součástí lékařské výuky byla ve středověku obvykle také astrologie. Protože lékařská literatura se psala po většinu středověku téměř výhradně latinsky, byla podmínkou lékařského vzdělání samozřejmě znalost latiny. Jiné povinně absolvované předměty z oblasti "artes" už tak bezprostřední smysl neměly (např. rétorika a teologie; zajímavostí je, že součástí studia medicíny bylo i studium práva). Povinností bylo znát antické i arabské autority (tato úcta k tradici trvala zhruba až do vystoupení Paracelsa). Vlastní medicína byla z dnešního hlediska rozdělena poměrně nesystematicky – přednáškové cykly se vztahovaly třeba na pulz, moč (studium moči nemocného, eventuálně i potu a stolice bylo spolu s prohlížením kožních příznaků hlavní diagnostickou metodou), náplasti, obklady nebo na druhy horeček.
– Součástí medicíny bylo v tehdejším chápání také všemožné poradenství (jídelníčky, životospráva). Středověcí lékaři se hodně zabývali kvalitou vzduchu – v prostředí středověkých měst bez kanalizace a prosycených doutnajícími epidemiemi byl podobný zájem samozřejmě žádoucí, těžko se však asi dalo radit něco jiného než vystěhování.
– Hygienické ohledy vedly také k tomu, že lékaři vysoce hodnotili kvašené nápoje, víno i pivo.
– Medicína byla samozřejmě úzce provázána s botanikou a farmakologií. Lékaři si své léky často připravovali sami. I přes značně konzervativní charakter středověké medicíny zde existovala určitá výjimka – lékaři měli být schopni vymýšlet i léky dosud neznámé, které pak nesly v odborné literatuře jejich jména. I zde byly samozřejmě využívány také techniky z dnešního hlediska šarlatánské (léčení pomocí drahých kamenů, léčivé směsi s přídavkem "magických" ingrediencí apod.).
– Lékaři byli v případě svého neúspěchu často obětí nepřízně okolí (minimálně mohli přijít o zákazníky a být odsouzeni k doživotní chudobě). Z tohoto důvodu se přímo v lékařských knihách doporučuje, aby lékař závažnost nemoci dopředu zveličoval (a mohl pak být leda oceněn, když to všechno dopadlo dobře). Za těchto okolností lékaři také nepociťovali žádnou morální povinnost setrvávat u nemocného až do jeho konce. Někdy předávali takové nemocné do rukou kněze, jindy (třeba v případě vlivného pacienta) pro jistotu volili ještě před skonem nemocného útěk z daného místa. I z tohoto důvodu středověcí lékaři žádali o vyplácení mzdy ještě předtím, než se do léčení vůbec pustili (navíc i uzdravení lidé poněkud ztráceli motivaci zaplatit).

Zdroj: Martin Nodl, František Šmahel a kolektiv: Člověk českého středověku, Argo, Praha, 2002. Kapitolu Středověký lékař napsala Milada Říhová

autor Pavel Houser