Kdysi v rámci jednoho důmyslného psychologického výzkumu zastavovali badatelé lidi na ulici a ptali se jich na cestu. Když pak náhodný kolemjdoucí vysvětloval, kudy se jde např. k radnici, mezi psychologem a jeho obětí prošli dva kumpáni badatelů s dveřmi tak, že na sebe tazatel s kolemjdoucím na chvíli přestali vidět.
Během té chvíle si tazatel prohodil místo s někým jiným. Ten měl na sobě samozřejmě také bílý plášť a v rukou desky. Kupodivu více než polovina lidí pokračovala v popisu cesty, aniž by zaregistrovala, že to vykládají někomu úplně jinému.
To vyvolává otázku: Jak víme, že se lidé kolem nás také nemění – naši rodiče, děti jiných lidí, dokonce naši vlastní přátelé?
Absurdní předpoklad? Možná – ale co ten zvláštní případ Froda a žluté vesty…!
Důležitou součástí psychologického bádání je „omezenost“ vnímání – jak malá část ze všech informací, které naše smysly mají k dispozici, se skutečně dostane až k vědomí. S tím souvisí i zkoumání (pro nástup internetu jako stvořené) zabývající se tzv. „chybami v kontinuitě“ ve filmech.
Jsou to maličkosti, třeba že hlavní hrdinka má v jedné scéně na nose pihu, a v další ne, a v závěrečné scéně dokonce dvě! Anebo když se dva milenci líbají v parku v jedné chvíli pod zataženou oblohou, ale hned nato je jasno. A není to jenom zdání! Anebo přes židli zůstane přehozený režisérův svetr. V produkčních týmech jsou lidé, jejichž úkolem je zajistit, aby to, co bylo v jedné části filmu, tam v další také zůstalo, i když se jednotlivé scény natáčejí v rozmezí několika dnů.
Ale i těmto „detektorům chyb“ chyby v kontinuitě často uniknou, a tak mají uživatelé internetu alespoň důvod k hodinám neškodného e-mailování…
Např. jedna webová stránka popisuje, co se stalo v Návratu krále, posledním dílu trilogie Pán prstenů, poté, co čtyři hobiti dorazili do Šedých přístavů. Důkladně se tu rozebírá, že jeden z nich, Sam, má na sobě bílou košili a přes ni žlutou vestičku s hnědými knoflíky. A na sobě ji má i v okamžiku, kdy se objímá s Frodem. Ale když Frodo odchází na loď, otáčí se a na své přátele se usmívá, Sam už vestu na sobě nemá. A nemá ji ani ve chvíli, kdy tři zbylí hobiti z Šedých přístavů odcházejí.
Nejhorší ale je, že když se Sam nakonec vrací domů do Kraje a znovu se shledává se svou dcerou, už ji na sobě zase má! A tak na ni může holčičku přivinout. Je vůbec možné, že se takové chyby dají přehlédnout…?
Tento text je úryvkem z knihy:
Martin Cohen: Hrátky s myslí, Academia 2012
O knize na stánkách vydavatele