Student World

I věci všeobecně známé v sobě mohou skýtat nejedno úskalí. Vezměme si třeba pár následujících tvrzení, známých z učebnic dějepisu: O pádu Tróje se píše v Íliadě. Heinrich. Schliemann vykopal Priamův poklad a geniálním způsobem tak prokázal pravdivost tohoto úseku řecké mytologie.
(Některé legendy o objeviteli Tróje a jejich uváděné na pravou míru viz http://archaeology.miningco.com/library/weekly/aa083098.htm, o objevu Tróje viz také http://www.cyberpath.net/bjc/library/trojan.html a http://www.iit.edu/~agunsal/truva/schlie.html). Řeky vyvrácená Trója byla mocné město, střežící vjezd do úžin mezi Středozemním a Černým mořem a dobytí Tróje tudíž představovalo slavné vítězství Achajů. Přitom nic z toho není tak docela pravda.
Při podrobnějším pohledu na prakticky libovolné téma se ukáže, že věci obvykle nejsou zdaleka jednoduché. Zpochybnění řady zakořeněných představ nakonec skončí u faktů ještě mnohem zajímavějších. Lze jistě namítnout, že rozpitvané mýty ztratí svoje kouzlo a ukáží se být jen jakýmisi nepravděpodobnými báchorkami, lze to ale chápat i tak, že najdeme jejich nový smysl, tedy je reinterpretujeme. Každopádně narazíme na řadu přinejmenším pozoruhodných skutečností. Bude se sice jednat spíše o řadu střípků (systematicky lze zkusit problém obsáhnout např. pomocí rozcestníku na Yahoo – http://dir.yahoo.com/Regional/Countries/Greece/Society_and_Culture/Mythology_and_Folklore/, hezký homérský rozcestník představuje třeba stránka http://hyperion.advanced.org/19300/data/homer.htm nebo http://tlc.ai.org/trojanwa.htm.Lahůdkou je http://www.infotoronto.com/mythnet/trojan.html, kde najdete také anglický text o trojské válce ve formátu Real Audio), ale i ty myslím stojí za to, abychom se jim věnovali.

Ílias a pád Tróje
Ílias nevypráví o pádu Tróje. Celý epos totiž končí Hektorovým pohřbem. Iliada nezačíná dokonce ani svatební hostinou, kam bohyně sváru vhodila osudné jablko, nemluví se zde ani o dalších příčinách, které trojskou válku vyvolaly. Epos se rozvíjí líčením Achilleova hněvu na vůdce řeckých armád Agamemnóna (anglická verze na Internetu viz http://darkwing.uoregon.edu/~joelja/iliad.html), což je událost odehrávající se v desátém roce války (tedy prakticky na konci). To jenom dnešní převyprávění mýtů se snaží postupovat po časové ose lineárně ("učebnicové" počátky trojské války viz např. http://www.angelfire.com/mi/myth/beforetroy.html) . Čas mýtického světa však bývá obvykle mnohem zastřenější, minulost se často vyjevuje v rámci vyprávění hrdiny, který má ozřejmit, jak se dostal na to které místo. Stejně tak se minulé události často odkrývají pomocí tzv. charakterizace postavy příběhem (při první zmínce o hrdinovi se vypráví některé jeho minulé dobrodružství).
Hektorův pohřeb přitom není na konci eposu přitom samoúčelně. Některé interpretace hovoří o tom, že Hektor svými vlastnostmi, k nimž patřila především bezvýhradná láska k rodině a vlasti a jakási absence individuální psychologie, symbolizoval odcházející dobu bronzovou (mykénskou) . Přicházející doba železná již (přinejmenším z hlediska vývoje v Řecku, kde vyústila do slavného klasického období) pojímá člověka jako individuum, které není determinováno svým původem a příbuzenskými vztahy a například v osobě Odyssea se působí svými činy i proti vůli bohů (třebaže jiní bohové ho zase chrání – nemusí být náhodou, že je to právě panenská Athéna, která se bez matky zrodila z Diovy hlavy). Právě zde se rodí pojetí svobodné vůle, odpovědnosti člověka za vlastní osud, individualismus, který je jasně patrný v pojetí hrdiny Odyssee (anglický text v elektronické podobě viz např. http://darkwing.uoregon.edu/~joelja/odyssey.html, seznam míst, které hrdina navštívil, viz např. http://jade.ccccd.edu/Andrade/WorldLitI2332/Odysseychron.html, typ hrdiny Odyssee a jeho základní charakteristiky viz např. (http://www.dur.ac.uk/Classics/histos/1997/marincola.html, určité klíčové pojmy světa Odyssee viz (http://www.li.suu.edu/library/courses/hum101/homintro.htm).
Co se týče symbolického spojení Hektorovy smrti s koncem doby bronzové, stojí ještě za pozornost uvést, že před pohřben bylo Hektorovo tělo vítězným Achilleem důkladně zohaveno. I to má v interpretaci své místo a představuje jakési radikální zúčtování se starou kulturou a jejími hodnotami. A ještě snad: pokud jste náchylní přičítat nějaký význam interpretacím založených na astrologii (já do této kategorie rozhodně nepatřím), pak by mladší doba kamenná a doba bronzová mohla zhruba odpovídat věku býka. Přechod do železného věku lze pak nacházet i v některých dalších místech řecké mytologie – ve smrti býkočlověka Minotaura a v konzumaci posvátných stád krav boha Helia Odysseovými námořníky.

Priamův poklad
Dotkli jsme se pádu Tróje a další na řadě je tzv. Priamův poklad (co se týče chronologie objevů egejské doby bronzové, viz např. http://www.lfc.edu/academics/greece/ArchChron.html). Bohužel, Schliemann nazval Priamovým pokladem nálezy ze zcela jiné trojské vrstvy (stejně tak, jako chybně datoval a zařadil i nálezy v Mykénách).
A Trója dobytá Řeky nebyla žádným kvetoucím městem na vrcholu moci. A nebylo to žádné slavné vítězství. A Homérovo líčení je vůbec velmi složitá věc. Začněme tedy pro pořádek jím…

Kdy?
Na jedné straně je zde řecká tradice, která přisuzuje autorství obou textů jedinému člověku, slepému pěvci Homérovi. Na druhé straně jsem si už řekli, že psychologie hrdinů v Íliadě o Odysseji je v jistém smyslu naprosto odlišná, že je mezi nimi "rozdíl věků".
Otázka po původu homérských eposů je mnohem komplexnější. Přitom se nejedná pouze o nějaký akademický problém. Konec konců, homérské eposy patří k něčemu, co lze označit za svaté knihy řecké civilizace. Jestliže např. záležitosti kolem vzniku Bible na sebe vážou pozornost řady lidí a stávají se i předmětem vášnivých sporů, stojí za to povšimnout si i Homéra. Mimo jiné i proto, že antika představuje základ evropské civilizace a v osvícenějších obdobích byla snaha navazovat na její kořeny vždy velmi silná.
Jestliže se podíváme na dobou vzniku eposů (jazykový rozbor ukazuje, že finální podoba se zrodila v 9-8. stol. př. n. l. kdesi v maloasijské Iónii, kodifikace pak proběhla v Athénách v 6. stol. př. n. l. – co se jazykové podoby Iliady, viz např. poměrně komplexní stránka http://www.geocities.com/~webwinds/thalassa/terminology.htm), stojí za to vyslovit na první pohled nesmyslný postřeh, že totiž některé části eposu vznikly v době trojské válce dokonce předcházející. Vysvětlení tohoto jevu je následující: zatímco u našich básní je mnohdy prostředkem sloužícím k zapamatování rým, ve staré řečtině měla tuto úlohu básnická forma označovaná jako hexametr (zjednodušeně počet přízvuků na verš). Tímto způsobem byly jednotlivé části fixovány do delších útvarů, které básníci (respektive pěvci) uměli nazpaměť a z nichž si aktuálně vybírali vhodné pasáže, které skládali do příběhu.
Jinak řečeno, pěvec znal např. pět popisů meče a vždy, když se při vystoupení dostal k tomuto tématu, jeden z nich si vybral. Pokud trojskou válku datujeme (předběžně, uvidíme, že ani to není jisté) do období kolem roku 1200 př. n. l. a text eposů porovnáme z archeologickými nálezy, zjistíme, že některé zbraně popsané v básních se již v době války podle všeho nepoužívaly. Jedná se tedy zřejmě o pasáže, které vznikly ještě před trojskou válkou (snad jako součást úplně příběhů řeckého dávnověku) a díky své hexametrové formě v textu již zůstaly. Naproti tomu jiné pasáže odrážejí již skutečnosti, které byly aktuální teprve dávno po skončení války. Sem patří např. použití železných zbraní. Za pozornost stojí i to, že Homér (respektive jeden či více autorů) vytvořil finální podobu eposů na konci období tzv. temných staletí, tedy v době, kdy mykénská civilizace již neexistovala; její skutečnou velikost si přitom Homér už nedovedl ani představit. Králové doby trojské války byli totiž mnohem spíše podobní orientálním vladařům než náčelníkům pastýřů stád.
O pozadí vzniku homérských eposů viz např.
(http://jbworld.jbs.st-louis.mo.us/classics/fwl/Homer/homer_background.html).
O otázce, zda obě díla mají jediného autora a celá řada souvisejících teorií viz např. (http://members.aol.com/ikoulchine/homer/homer.html)

Železo
Železo je kov, spojovaný v mytologii evropských národů s bohy války a zmaru, železný věk je symbolem úpadku světa, jakýmsi dnes, kam stáhlo zemi kolo dějin od věku Zlatého, jakéhosi mytického prapočátku. Přechod mezi dobou železnou a bronzovou se – jak ostatně ukazuje i trojská válka a Hektorova smrt – musel objektivně opravdu jevit jako zhoršení světa a je jen přirozené, že hlavní vina na tom byla dána právě železu. Jakýsi pád na přelomu doby bronzové a železné se netýkal jen starého Řecka, kde kromě Tróje ostatně padla i zdánlivě vítězící mykénská civilizace, byl víceméně záležitostí celé Evropy.
Přechod mezi dobou bronzovou a železnou však překvapivě neodpovídá tak docela objevení tohoto kovu. Už v době trojské války bylo železo Řekům sice známo, ale pouze ve formě přepychového kovu. Technologie jeho výroby nebyla propracovaná. Prvním národem, který železo již tenkrát masivněji používal, byli podle všeho Chetité. A mimochodem: existuje hypotéza, že celé tažení Řeků proti Tróji mělo mnohem vznešenější cíl, kterým bylo hlavní město chetitské říše, Chattušaš. Dobytí již beztak zbídačené Tróje nebylo nijak slavným úspěchem, přinejmenším vzhledem k cíli, který si tažení (snad) kladlo. Chetiské tabulky se o Achajcích na pobřeží Malé Asie (respektive na některém z přímořských ostrovů, např. Rhódu) zmiňují opakovaně. Dokonce i Trója je zde pravděpodobně uváděna a to pod jménem Viluš (srovnej řecký název: Ilium).

Jak to, zbídačené město?
Ano, bylo to tak. Trója dobytá achajskými Řeky (tzv. Trója VIIa) nebyla zdaleka nejslavnějším obdobím města. Mnohem bohatší byla vrstva straší (tzv. Trója VI, viz http://tenaya.cs.dartmouth.edu/history/bronze_age/lessons/23.html), ovšem toto město padlo posléze za oběť zemětřesení a znovu bylo vybudováno s již mnohem menší slávou. Obrázky Tróje z různých archeologických vrstev viz např. (http://jbworld.jbs.st-louis.mo.us/classics/fwl/Homer/tower.html, bohatá vrstva Trója VI viz http://jbworld.jbs.st-louis.mo.us/classics/fwl/Homer/wall_gate.html, speciálně o vrstvě Troja VII viz např. http://tenaya.cs.dartmouth.edu/history/bronze_age/lessons/27.html).
Zatím to vypadalo tak, že jsme stále hovořili jenom o tom, jak se mytologie mýlí, zde je ovšem naopak téměř důkaz její pravdivosti, jde pouze o správnou interpretaci. Předchozí Trója byla totiž podle mýtů zničená na základě konfliktu s bohem Poseidónem, jemuž Trójané odmítli zaplatit za vybudovanou hradbu. Ke schopnostem a atributům tohoto jinak mořského boha patří přitom rovněž právě zemětřesení.

A co se o tom psalo?
Byla už zmínka o chetitských tabulkách. Nabízí se ale otázka, zda se nedochovalo něco relevantního textu řeckého, který by pocházel přímo z doby trojské války. Ano i ne. Problém je totiž v tom, že v Řecku se v této době psalo na nevypálené tabulky, které se přirozeně nedochovaly (mimochodem, nepsalo se pozdější alfabetou, ale písmem víceméně slabičným, tzv. lineárním písmem B). Jedinou výjimkou je přitom situace, kdy město a jeho archiv podlehly zkáze ohněm a nám se tudíž dostalo možnosti přečíst si tabulky v podobě vypálené — byť místní obyvatelé by zřejmě podobnou událost za šťastnou náhodu neoznačili.
Z řeckého Pylu (odkud pocházel nestor výpravy Řeků proti Tróji, tedy Nestor s velkým N) se nám každopádně dochovaly tabulky krátce předcházející pádu města. Mluví se v nich o hlídkách střežících pobřeží a o lidských obětech (snad za rozbouření vod – v Řecku totiž první tři měsíce v roce nebylo moře pro bouře splavné, ale obyvatelé Pylu se — ukázalo se, že oprávněně – děsili chvíle, kdy toto období pomine a agresoři budou mít volnou cestu do města). Lidské oběti přitom dobře korespondují s líčením situace, kdy řecké vojsko vyplouvá proti Tróji z Aulidy. Tehdy Agamemnón obětuje svoji dceru Ifigeniu naopak proto, aby moře uklidil a řecké loďstvo mohlo proti Tróji vůbec vyplout (o lodích v řecké době bronzové a jednom nedávném pozoruhodném objevu viz např. http://nautarch.tamu.edu/ina/quarter/ulub.htm).

A jak to tedy vlastně bylo s tím vítězstvím?
Těžko hovořit o nějakém vítězství Řeků a už vůbec ne slavném. To jen eposy poněkud zakryly fakt, že celá událost se odehrávala naopak v době těsně předcházející pádu samotné mykénské civilizace. I v homérských básních se však najdou zmínky o strastiplných návratech hrdinů do vlasti a velmi chaotických poměrech, které v té době ve východním Středomoří panovaly. Někteří se nevrátili vůbec, jiní byli vzápětí po svém návratu zavražděni a ještě jiní si vzhledem k situaci v tehdejším Řecku raději hledali jinou vlast. Ostatně, z doby krátce po trojské válce je zaznamenán masový útěk zejména iónského obyvatelstva z pevninského Řecka do Malé Asie. Lze to označit za jakousi první vlnu pozdější velké řecké kolonizace, která roznesla Řeky prakticky po celém pobřeží Středozemního moře.

A kdy to bylo?
Ani na tuto otázku není odpověď zrovna jednoduchá. Datování trojské války kolísá od přibližně poloviny 13. stol. př. n. l. až do období pol. 12. stol. př. n. l. Každopádně, někdy kolem roku 1200 podlehla jak Trója, tak i značná část mykénských sídel zkáze (Pád mykénské civilizace a příchod temných staletí viz např. http://www.museum.upenn.edu/Greek_World/Land_time/Sub_mycenaean.html). Výprava byla proto podle všeho něčím na způsob posledního vzepětí hroutící se civilizace, které pozdější tradice ozdobila slavnou aureolou.

Kdo za to mohl?
Tady se dostáváme k poslednímu velmi rozšířenému omylu, a to je sice ten, že za pád mykénské civilizace jsou odpovědni Dórové. Ve skutečnosti, pokud se přidržíme pozdějších řeckých historiků i archeologických nálezů, zmocnili se Dórové Peloponésu až přibližně 80 let po skončení trojské války. Mykénská tvrz (obrázky Mykén viz např. http://jbworld.jbs.st-louis.mo.us/classics/fwl/Homer/mycenae.html) v té době sice ještě stála, ale většina středisek byla již zničená. Kupodivu ve stejné době, tj. zřejmě krátce po skončení trojské války, byla zničená i říše Chetitů.
Útoky té doby byly prudké, byť (jak ukazují poslední tabulky z Pylu) ne tak docela neočekávané a odpovědnost za ně se přičítá tzv. mořským národům. Toto označení je do značné míry východiskem z nouze, protože o přesnější identifikaci agresorů se můžeme spíše jen dohadovat. Samotné označení "mořské národy" přitom pochází od Egypťanů — až tam totiž útok posléze dospěl a zde byl také zastaven. V této souvislosti poskytuje další podivnou shodu např. Odysseovo líčení o tom, že se plavil s "bludnými lupiči v egyptskou zem". Každopádně, těžko vůbec říct, kdo byl kdo a kdo byl proti komu na konci 13. stol. př. n. l. Mimochodem, ještě u těch Trójanů: oni se podle všeho svým původem a jazykem od tehdejších pevninských Řeků ani příliš nelišili.

Nový boj o Tróju
Tento článek vycházel původně z informací poněkud staršího data, knih vyšlých ve vysokých předrevolučních nákladech (osobně mám pocit, že . Domníval jsem se, že na poli starověkého Řecka bylo již prakticky všechno objeveno. Jaké bylo moje překvapení, když se mi do rukou dostala kniha Nový boj o Tróju od Eberharda Zanggera, která celou řadu událostí kolem trojské války interpretuje způsobem poněkud odlišným od starších výkladů – mj. je zde víceméně děláno rovnítko mezi Trójany a mořské národy a Chetité prohlašováni za spojence mykénských států pevninského Řecka. Autor vůbec věnuje velká pozornost jakémusi propojení událostí kolem roku 1200 př. n. l do jednoho logického celku. Třebaže vývody typu kdo byl s kým a kdo proti komu působí místy poněkud nahodilým dojmem (trochu jako ve hře Diplomacie) a občas zavání až pavědou, za přečtení kniha rozhodně stojí.

K čemu to všechno?
Problém pádu Tróje je jistě zajímavý sám o sobě. Nicméně, obecně se soudí, že pád civilizací egejské doby bronzové (jinak označované jako heladské období) měl ještě jeden podstatný dopad. Proměnila se nejenom psychologie hrdinů, ale i celá společnost.
Řada autorů se domnívá, že zničením tehdejších řeckých měst padla společenská struktura podobná orientálním despotickým státům. Nicméně řemeslníci, umělci a vůbec materiální úroveň výroby (ale jistě i leccos z kultury), to vše katastrofu přežilo. Až se Helada znovu pozvedla z barbarství následujících temných staletí, došlo již k vytvoření státních forem poněkud odlišného typu. Odtud už byl jen krok k tomu, co se v klasickém období nazývalo demokracie — ale zdaleka nejde pouze o tento pojem.
Starověké orientální říše se po celou dobu svého trvání potácely v něčem na způsob bludného kruhu, který byl v klasickém Řecku přinejmenším na krátkou dobu překonán.

Zdroje:
A. Bartoněk: Zlaté Mykény, Panorama 1983
V. Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta 1965
Dějiny pravěku a starověku I, SPN 1979
V. Zamarovský: Objevení Tróje, Máj 1963
A. Bartoněk: Zlatá Egeis, Kolumbus 1969
A. Bartoněk: Odysseové na mořích historie, Kolumbus 1976
Eberhard Zangerr: Nový boj o Tróju, Brána, 1995
a samozřejmě vlastní homérské eposy (pokud vás zajímá, co v tomto ohledu může nabídnout třeba pražská Městská knihovna, podívejte se na http://www.mlp.cz/cz/searcheb/searcheb.htm).

Upravená verze tohoto článku vyšla v časopisu Internet. Děkujeme redakci za povolení zveřejnit celý text také na serveru Scienceworld.

autor Pavel Houser