Student World

(pokračování rozhovoru s Daliborem Šrámkem)
1. část
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/87F4ACE6616A576CC1256F7A0043D1C5?OpenDocument&cast=1

V minulé část rozhovoru padlo mnoho myšlenek o budoucích technologiích. Zajímala by mě však následující otázka: Co z těchto názorů pokládají transhumanisté za vize, fantazie či jen intelektuálně podnětná diskusní témata – a co je podle nich už skutečně blízko realitě?

Anticipované budoucí technologie bych rozdělil zhruba do tří kategorií:
– technologie, o kterých v zásadě víme, že budou fungovat, ale jejich zvládnutí si vyžádá ještě práci inženýrského charakteru – to znamená překonání jednotlivých technických překážek;
– technologie, o kterých si myslíme, že by měly fungovat, protože jejich fungování nebrání žádné známé přírodní zákony, ale jejich zvládnutí si vyžádá ještě vědecký výzkum a tudíž obtížně odhadnutelný čas a nepochybně mnoho práce inženýrského charakteru;
– a nakonec jsou to technologie, o kterých si na základě současných znalostí myslíme, že by mohly fungovat, ale může se také ukázat, že jejich uskutečnění je (například vzhledem k fyzikálním zákonům) nemožné.
Do první kategorie patří třeba medicínské aplikace biotechnologie (např. genové terapie) nebo využití nanotechnologie při vytváření nových materiálů. V rámci této skupiny můžeme také zřejmě počítat s minimálně patnáctiletým zdokonalování elektroniky pod taktovkou Moorova zákona.
Do druhé kategorie bych zařadil termonukleární fúzi, skutečnou molekulární nanotechnologii nebo nějakou její biochemickou obdobu, rozhraní mezi lidským nervovým systémem a počítačem ve stylu filmové série Matrix, augmentace lidského organismu pomocí implantátů, rozsáhlé modifikace genomu, radikální prodloužení lidského života.
A do třetí skupiny spadá silná umělá inteligence a nesmrtelnost – ať už v podobě zastavení a reverze stárnutí nebo již zmíněného přenosu lidského vědomí do stroje.
Z mého pohledu je nejzajímavější prostřední skupina technologií, jejichž plody bychom snad mohli užívat v průběhu 20 až 30 let.

Jaká literární díla popisují transhumanistický svět?

Na poli beletrie se jedná o zástupce žánru, který bychom tradičně označili jako tvrdou technologickou science fiction. Není jich však nijak mnoho. Z mého pohledu je transhumanismus ve své vizi určitou náhradou tvrdé sci-fi, která se vyčerpala – došla jí inspirace.
Těžko říct, co je příčina a co následek. Na jedné straně tu máme čtenáře, kteří se čím dál tím raději nechávají unášet do idealizovaného světa fantasy a na druhé straně nedostatek skutečně vizionářské a inspirativní hard sci-fi odehrávající se v dohledné budoucnosti. Díla popisující svět za několik tisíciletí přitom nejsou z tohoto hlediska relevantní – nedokážeme si ani představit, kam dospějeme v tomto století.
V češtině bych doporučil zejména barvité líčení světa v době rozvinuté molekulární nanotechnologie – knihu Diamantový věk od Neala Stephensona. Působivý je Greg Egan – jmenovitě Karanténa či Úzkost. Za přečtení rozhodně stojí Hudba krve od Grega Beara. K transhumanismu má blízko kyberpunk, kterého u nás vyšlo poměrně dost.
Z dosud nepřeložených autorů sem pak spadá třeba Linda Nagata a John Wright.
Existují také nebeletristické knihy, které se zabývají akcelerujícím rozvojem technologie a snaží se předvídat jeho důsledky v blízké budoucnosti. V češtině by se mezi ně snad dal zařadit Warwickův Úsvit robotů, soumrak lidstva. V angličtině třeba kniha Spike od Damiena Brodericka. Na jaře pak vyjde pod názvem Singularity Is Near shrnutí tezí Raye Kurzweila o směřování k technologické singularitě.
V USA vycházejí i speciální časopisy na téma transhumanismu, například Extropy.

Co vlastně představa technologické singularity obnáší a kdy je tato radikální proměna světa očekávána?

Koncept technologické singularity úzce souvisí s umělou inteligencí a podobné myšlenky napadaly už průkopníky tohoto oboru. Pokud přijmeme předpoklad možnosti sestrojení silné umělé inteligence (to znamená stroje, jehož inteligence má podobné vlastnosti jako inteligence lidská a projde například Turingovým testem), zjistíme, že má oproti člověku mnohé výhody. Nikdy se neunaví, nikdy nic nezapomene… Pokud bude existovat více takto inteligentních strojů, budou mezi sebou navíc moci bleskurychle komunikovat. Svým způsobem tak budou o něco inteligentnější než jejich stvořitelé. Mohly by tedy být schopny vytvořit ještě o něco vyšší inteligenci – a tak dále.
Tímto procesem, který se nazývá bootstrapping, by tak mohla vzniknout jakási kvalitativně vyšší superinteligence. A právě proto, že je na vyšší úrovni, nedokážeme vůbec předvídat, jak by se zachovala. V budoucnosti tak pro naše extrapolace vzniká místo, kam nevidíme, singularita.
K podobnému výsledku lze dojít i obecnější úvahou. Někteří autoři (zejména Ray Kurzweil) upozorňují, že mnohé oblasti technologického vývoje mají exponenciální charakter. Nejznámějším příkladem je samozřejmě Moorův zákon popisující zvyšování výkonu počítačů, ale Kurzweil dokazuje, že podobně roste třeba i rozlišovací schopnost zobrazovacích metod pro zkoumání mozku, počet uživatelů internetu nebo počet publikovaných vědeckých prací. Exponenciální křivka má tu zvláštnost, že zpočátku stoupá jen velmi zvolna a dá se snadno aproximovat pomocí přímky. Na lineární závislosti jsme zvyklí, a tak přirozeně v našich životech očekáváme víceméně plynulé změny. V určitém okamžiku se však sklon exponenciály prudce změní. Za krátké obdoby pak může dojít k větší změně než v celé dosavadní historii. Jestliže se nacházíme těsně před tímto zlomem, nemáme moc velkou naději odhadnout, jak bude svět vypadat za 30 let, a to i v případě, že by se nikdy silnou umělou inteligenci vytvořit nepodařilo.
Tím se dostáváme k otázce datování. Většina teoretiků technologické singularity ji očekává někdy v průběhu 21. století. Nejčastěji se uvádí rozpětí 2020 až 2060.

V této souvislosti mě ovšem napadá jedna poznámka. Není zde přece jen skryté jakési až eschatologické očekávání? Konec konců, proč by ke zřejmě největší změně lidských dějin mělo dojít právě za našeho života? Trochu mi to připomíná očekávání brzkého konce světa…

Zlí jazykové poukazují na pozoruhodnou korelaci předpokládaného okamžiku technologické singularity a sedmdesátých narozenin autora příslušné předpovědi. Myslitelé zkrátka o singularitě neuvažují jako o jaderné fyzice, takže do svých odhadů možná podvědomě zahrnují přání ve zdraví se dožít přelomu dějin. Na druhou stranu studium historických trendů vědy a technologie je poměrně seriózní disciplína. Pokud probíhá vědeckotechnologický rozvoj opravdu exponenciálně, musíme se zákonitě jednou ocitnout v bodě, kde křivka začíná prudce růst. A to může být kdykoliv. Naši prarodiče se narodili do světa bez penicilínu a televize, kde automobil byl ojedinělým zjevem. Naši rodiče v době před objevem struktury DNA nebo komunikačními družicemi. Před čtvrt stoletím neexistovaly osobní počítače a před patnácti lety World Wide Web. Svět bude nakonec ve 21. století zajímavým místem, i když k technologické singularitě nedojde.

Odkazy k jednotlivým otázkám
CAT – http://www.transhumanismus.cz/
WTA – http://www.transhumanism.org/
Ray Kurzweil – http://www.kurzweilai.net/bios/frame.html?main=/bios/bio0005.html
Hans Moravec – http://www.frc.ri.cmu.edu/~hpm/
Marvin Minsky – http://www.ai.mit.edu/people/minsky/minsky.html
Stephen Hawking – http://www.hawking.org.uk/
Kevin Warwick – http://www.kevinwarwick.org/
Damien Broderick – http://www.panterraweb.com/the_spike.htm
Greg Egan – http://gregegan.customer.netspace.net.au/

Technologická singularita na Science Worldu (článek Potomci Moorova zákona)
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/DD892A623122721EC1256EE0004D5827?OpenDocument&cast=1

Obsah Eganových knih:
Město permutací
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7F819BF2420C6AACC1256E970048C5BD?OpenDocument&cast=1

Karanténa
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/B594BB347C197E90C1256E970048FA4D?OpenDocument&cast=1

autor Pavel Houser