Odhalená minulost, odhalená budoucnost

Ukážeme si však, že toto pojetí dějin a času není pravidlem a např. v antickém myšlení převládaly koncepce jiné. Na základě tohoto rozdílu lze pak do širšího myšlenkového rámce zařadit i takové z dnešního pohledu podezřelé techniky, jako je věštění (mantika). Jaké vidění světa stálo za starořeckým věštěním?

Někdy se uvádí (Elliade apod.), že teprve křesťanské myšlení představuje krok směrem k linearizaci času. Do té doby byl čas údajně vnímán jako cosi bez šipky, mýtus věčného návratu. Smyslem lidských dějin, pokud lze o nějakém smyslu vůbec mluvit, pak bylo opakování archetypu, který měl nejčastěji podobu jakési události/rituálu spojeného s nadpřirozeným děním na počátku světa. Cílem opakování božského úkonu měla být přímo jakási negace času.

Je samozřejmě otázkou, nakolik lze pro starořecké myšlení postulovat chápání času jako čehosi cyklického. Jisté náznaky bychom mohli najít u prvních Miléťanů či u Herakleita. Pro starořecké pojetí času je ovšem současně charakteristická i představa neustálého úpadku od věku zlatého po železný. Ani první filosofové příliš nepochybovali o tom, že žijí v upadající fázi světa. Dokonce samotná existence světa může být chápána jako cosi úpadkového: Herakleitovy zlomky obsahují výrok "svět povstává, když oheň pohasíná". Na druhé straně vyvstání světa a samotná polarita kosmos-chaos svědčí i pro optimističtější pojetí času u starých Řeků.

Toto všechno nicméně tvoří pouze volný rámec našeho tématu. Nepůjde nám o to, jak chápaly čas jednotlivé antické filosofické školy a nebudeme se zabývat ani oprávněností těchto přístupů např. vzhledem k moderním fyzikálním či psychologickým koncepcím. Jako předpoklad dalších úvah si však posloužíme tvrzením, že Řekové zřejmě nesdíleli naši koncepci minulosti jako čehosi daného a budoucnosti (samozřejmě v rámci určitých omezení) ovlivnitelné svobodnou lidskou vůlí. Hranice mezi charakterem obou těchto časových epoch byla pro ně podstatně rozostřenější.

Pro homérské pěvce se i historická látka jevila být čímsi nesamozřejmým. Nezapomínejme, že v temném období mezi zánikem mykénské civilizace a převzetím fénické abecedy nebylo v Řecku dokonce používáno ani písmo. Bez existence něčeho na způsob objektivních učebnic dějin a bez (přinejmenším v první fázi) metodiky, která by umožňovala systematičtější přístup k dějinným pramenům, se ani vylíčení minulosti neobešlo bez pomoci Múz. Pokud pominula účast sil stojících mimo lidský svět, k dispozici by nám byla pouhá zvěst.

Zvěst je stínem, který má tendenci utonout v podsvětní řece zapomnění, skrýt se našemu zraku. Cokoliv, oč nepečujeme (ať už sami nebo s pomocí bohů), má tendenci mizet. Není náhodou, že sám pojem pravdy – aletheia – je ve staré řečtině zřejmě vytvořen jako zápor od zapomnění (lethe). Pravda je něco neskrytého, vytaženého šťastným úradkem z nebytí. I tázání se po minulosti je tak vlastně technikou mantickou.
Do tohoto kontextu pak dobře zapadá platónské pojetí poznání jako rozvzpomínání (anamnesis). Minulost sama o sobě zřejmě nikde objektivně není, klíč k ní mají pouze Múzy, které vládnou funkcemi souvisejícími s pamětí. Žít v souladu s pravdou vlastně znamená nevymizet z lidské paměti – výsledkem může být až obsedantní herostratovská touha po slávě, když se nelze proslavit jinak, nezbývá než zapálit chrám bohyně Artemidy efeské.

Mantické techniky, neboli tázání se po tom, co má teprve nastat, se v optice homérského světa vlastně nijak zvlášť neliší od epické písně o hrdinských skutcích minulosti či od dikce rozsudku. Klíč k oběma světům nám dávají Múzy, bytosti chovající znalost o tom, ”co bylo, je i bude”, dcery Paměti (Mnemosyne). Mezi různými časovými rovinami neexistuje zásadnější rozdíl, nemá proto příliš smysl klást v souvislosti s věštebnými metodami otázku svobodné vůle a přemýšlet o tom, zda seznámení se s budoucností nedává možnost tuto budoucnost ovlivnit, změnit – což samozřejmě vede k vnitřními rozporu.

Múzy jako bytosti inspirující pěvce mají v rukou funkce vztažené k času stejně jako k uměleckým disciplínám. Není pak náhodou, že přímý vztah k věštění chová i sám pán Múz Apollón. Ten jako božstvo distance (mj. zabíjí na dálku prostřednictvím šípů a vůbec nepřijde do kontaktu s krví svých obětí), světla a čiré formy má pak bezprostřední přístup k věcem skrytým, k minulosti stejně jako k budoucnosti. Přehled nad celým časem tedy zřejmě předpokládá především distanci. Apollónova svatyně v Delfách je dnes pro nás vlastně synonymem věštění jako takového.

Obdobná je forma věštby i epické poezie, hexametrický homérský zpěv či výrok Pýthie pak mají shodně charakter blízký zaklínací formuli. Poetika a mantika jsou tak spojeny kromě paměti a aletheie ještě řečí (logos), vlastně tvoří navzájem se překrývající aspekty téhož. Do podobné množiny je přitom možné zařadit podle Detienna i právo (spravedlnost – dike) a soudnictví. Nalezení pravdy při soudním sporu je opět aletheia, mantická dovednost srovnatelná s odhalením budoucnosti (či minulosti). Důsledkem je pak využití různých orakulárních technik, například soudů vody. Ještě ve 4. stol. n. l. se toto údajně praktikovalo v Megaře a tato metoda "tázání po vině" se přes určitý odpor církve používala i během středověku. Věštec byl přinejmenším nepřímo přítomen v pozadí soudního přelíčení, o čem svědčí i řada jazykových výpůjček a průniků mezi oběma "obory".

Není náhodou, že vrcholní umělci a věštci vládnou shodně zrakem vnitřním, a proto mohou být nevidomí navenek. Kromě Homéra sem patří třeba Theresias, který byl oslepen Athénou a bohyně mu posléze věnovala věštebný dar právě z lítosti nad tímto svým skutkem. Athéna je přitom, podobně jako Apollón, opět božstvem výrazně distančním.

Vztah k věštebným technikám samozřejmě procházel i během antického období mnoha proměnami. Vyskytovaly se logicky i pohledy skeptické. Do dějinných souvislostí se tento vývoj a oboustranné zvraty pokouší zachytit např. Dodds ve své knize Řekové a iracionálno. Zajímavý byl přístup Platóna, který se ve svým politických spisech velmi obával vlivu různých potulných vykladačů a pokládal jejich činnost za politicky škodlivou. Věštba jako cosi institucionalizavaného (Delfy) však podle něj naopak tvořila jádro zbožnosti, která je potřebná ke správnému uspořádání obce.

Delfská věštírna byla přitom opravdu orgánem s bezprostředním vlivem na politické záležitosti (opět viz souvislost věštění a soudnictví), jejíž role by snad snesla srovnání např. s dnešním Vatikánem. Nejznámějším případem je samozřejmě proslulá věštba pro lýdského krále Kroisa, ale Pýthie například také poradila Athéňanům, aby na obranu před Peršany postavili dřevěnou hradbu. Pod vlivem Thémistoklea bylo toto posléze vyloženo jako pokyn ke stavbě loďstva (zde však jako další rovina přibývá i nutnost výkladu a logizace orakulárního výroku). Roli delfské věštírny při velké řecké kolonizaci podrobně popisuje např. Antonín Bartoněk v knize Odysseové na mořích historie.

Labutí písní mantických praktik byla chvíle, kdy (zřejmě pod gnostickým vlivem) novoplatónští filosofové vyhlásili za jakousi korunu poznání namísto dialektiky právě theurgii. Tento krok učinil rozhodujícím způsobem Jamblichos, třeba jisté náznaky posunu byly patrné již u Plotínova žáka Porfyria. Jakousi pohanskou biblí pozdní antiky se pak stal spis přímo označovaný jako Chaldejské věštby, které byly stavěny naroveň platónským dialogům.

Současně však již probíhal nástup křesťanství, které mantické techniky systematicky potlačovalo. Již za Konstantina byly mimo zákon postaveny věštby, jež se nějak dotýkaly státních záležitostí (např. ptát se na jméno budoucího císaře apod.). Za Theodósia pak bylo zakázáno i samotné věštění v Delfách, přičemž jedním z popudů k této události byla angažovanost pohanských intelektuálů v době (IMHO bohužel) krátké vlády císaře Juliána – jakousi šedou eminencí Juliánovy éry byl přitom právě věštec, theurg a mág Maximos z Efesu. Dokonce i císařovi příznivci (rétor Libanius apod.) přitom soudili, že Juliános přikládá věštbám snad zbytečnou vážnost.

Zajímavé však je, že se konec mantických technik nenesl ve znamení jejich odmítnutí jako čehosi nefunkčního. Křesťané nezpochybňovali fakt, že tímto způsobem je možné odhalit či ovlivnit budoucnost, tyto zásahy však pokládali za dílo démonických sil. To naopak odmítá například už výše zmíněný Jamblichos. Jako relativně nejméně problematickou techniku věštění budoucnosti lze se podařilo udržet věštění ze snů. Jak uvádí novoplatónský filosof (a pozdější biskup) Synesios z Kyrény, žádný tyran je nemůže zakázat (zřejmě narážka právě na vládu císaře Theodosia s jeho zákony proti věštění, vstupu do pohanských chrámů, olympijským hrám apod.), leda by svým podaným zakázal spát. Na rozdíl od věštění aktivního má sen totiž charakter toho, co k člověku samo přijde, odpadá tedy morální interpretace o "vině" za snahu vidět něco smrtelníkům nepříslušejícího.

Určování budoucnosti dnes chápeme jako vlastnost deterministického světa, spíše bezduchého automatismu, který je protikladný inteligentnímu životu a svobodné vůli. I v tomto ohledu však řecké pojetí poněkud míjelo dnešní dualismus. Pro starořecké filosofy byl – přinejmenším od Platónova Timaia – vesmír současně mechanismem i živou bytostí, pojmy kosmos, logos, psyche a zoe tvořily ze značné části se překrývající mozaiku. Jakoby existence mechanismu podléhajícího určitým matematickým zákonům nejen nevylučovala život-duši, ale oba tyto principy se naopak nutně podmiňovaly. V oduševnělém uspořádaném kosmu tak musí být předpověď budoucnosti možná, ježto budoucnost je nenáhodná. Svět přece sestavil dovedný řemeslník-demiurgos přímo podle modelu.

Změnou oproti antickému pojetí je dnes především posun měřítka. Ptáme se, na jaké úrovni je možné z všeobecně platných zákonitostí vyvozovat smysluplné (a testovatelné) předpoklady. Předpověď počasí, volební prognóza, burzovní investice či úvaha o vývoji vesmíru za miliardy let však možná představuje pouhou změnu perspektivy…