Student World

Roman Jakobson je přesvědčen, že příbuznost mezi jednotlivými jazyky není jen "genetického typu", takže se nemusí jednat pouze o doklad společného původu. Jakobson má přitom na mysli více než jen samozřejmě existující přebírání slov.

Podle Jakobsona lidé, kteří používají vedle sebe dva jazyky, posléze začínají vnášet prvky z jednoho do druhého. Tlumočníci se tímto způsobem zejména u přírodních národů jaksi "chlubí", dávají najevo svou znalost.
Následkem toho pronikají do jazyka samozřejmě cizí slova, ale mění se i způsob výslovnosti těch starých. Do jazyka také se dostávají hlásky, které v něm původně neexistovaly a začnou se vyslovovat i ve "starých slovech". Totéž pak platí pro gramatické vazby. Tak třeba shodný jev/gramatický posun, nastane u řečtiny, albánštiny a bulharštiny, ačkoliv jinak mají tyto jazyky spolu společného jen málo (indoevropský původ).
Protože napodobování je spojeno se společenskou prestiží (více jazyků obvykle umí "horní vrstvy"), je po něm velká společenská poptávka a rychle se šíří, dokonce se často určitý jev přehání i oproti jazyku, z něhož se původně výpůjčka uskutečnila.
Posun probíhá zčásti i nevědomě, když se někdo "uřekne" pod vlivem jiného jazyka. Pokud existuje cosi jako poptávka po novém tvaru, tento se začne šířit (zde stojí samozřejmě zato připomenout teorii memů, byť Jakobson sám toto slovo pochopitelně neužívá).
Zatímco u jazyků dobře známých dokážeme odlišit genetickou podobnost a výpůjčky, které přispívají ke konvergenci, mnohem větší problém je to s jazyky domorodými, jimiž často mluví jen několik stovek lidí. U afrických, indiánských či australských jazyků je problémem nějak definovat systém jejich vzájemné příbuznosti.

(Zdroj: Roman Jakobson: Dialogy, Český spisovatel, Praha, 1993)

V této souvislosti je zajímavé, že do češtiny proniklo velké množství gramatických vazeb z angličtiny (někde tento jev kritizujeme, na řadě míst ho však už ani nevnímáme), avšak nikoliv anglické hlásky. V českých slovech nezačínáme např. vyslovovat anglické w či th (ani jako dz, ani jako s-f).

autor Pavel Houser