Student World

Poruchy řeči, nazývané obecně afázie, dnes spadají především do zájmové sféry neurolingvistů. Roman Jakobson však nespojuje afázii s mozkem jako biologickým systémem, ale zabývá se vztahem poruch řeči a básnické tvorby.

Jako základ pro své zkoumání si bere poezii německého básníka Fridricha Hoelderlina (mimo úzce literární svět pronikla jeho poezie např. proto, že ji ve svých textech často cituje filosof Martin Heidegger). Ten ve druhé polovině svého života trpěl rozsáhlou duševní poruchou, pravděpodobně nějakou formou schizofrenie.
Jakobson tvrdí, že lingvistická analýza řeči schizofreniků je ideálním základem pro další klasifikaci choroby (schizofrenie se vyskytuje samozřejmě v mnoha podobách). U Hoelderlinovy poezie z doby po propuknutí choroby (ale v náznacích už dříve) Jakobson spatřuje především absenci dialogů a ztrátu konkrétnějšího určení popisovaných objektů – Hoelderlinovy verše psané před smrtí údajně téměř postrádají časy a gramatické osoby.

(Zdroj: Roman Jakobson: Dialogy, Český spisovatel, Praha, 1993)

Obecně: Afázie jsou pokládány za jednu ze dvou hlavních kategorií jazykových vad (druhou je "glosolálie", tedy mluvení nesrozumitelnými jazyky, např. v transu nebo při náboženském vytržení).
Dnes rozlišujeme především Broccovu a Wernickeovu afázii. Broccova afázie se projevuje jako agramatismus, postižení mají problémy s řazením slov do vět, skloňováním, časováním a užíváním předložek (to odpovídá Hoelderlinovi). Wernickeova afázie zase často působí stav, kdy si postižený náhle nemůže vzpomenout na určité slovo. To se samozřejmě alespoň občas stává každému z nás, na rozdíl od normálních jedinců však lidé trpící Wernickeovou afázií v tomto případě nedokáží sáhnout po synonymu. Zapomenuté slovo buď prostě vynechají, nebo místo něj použití slovo s jiným významem, obvykle spadající do stejné kategorie – třeba zamění slova pes a kočka.

Hoelderlin před svou smrtí s okolím již prakticky nekomunikoval, ale stále psal verše. Podobný smutný osud potkal k stáru i Jaroslava Vrchlického, zapomínal slova, nedokázal číst, ale stále psal. Jako první člověka napadne, že u lidí, kteří často píšou, se již tato činnost kóduje jaksi hardwarově, tedy v nižší signální soustavě a má charakter automatismů. Na širší debatu by pak bylo, zda lze takto automaticky, de facto bez účasti umělcovy duše i lidského rozumu, vytvořit díla kvalitní, nebo pouze "pozoruhodná" (tj. taková, která příjemce nenahlíží jako uměleckou tvorbu, ale pouze jako bizarní projev patologie).

autor Pavel Houser