Student World

***opět páteční starší článek

Úvodní poznámka Pavel Houser: Jakkoliv nesdílím dnes s oblibou hlásané přesvědčení, jak je tato civilizace špatná, přesto jsou i s ní spojené některé vynálezy a zvyky vpravdě děsivé. Kravata je podle mého názoru jedním z nich (jakkoliv tyranie společenského oděvu je zřejmě vlastní všem kulturám a nosit při audineci u nějakého náčelníka náhrdelníky z lidských hlav bylo nejspíš ještě podstatně méně pohodlné). Podobně jako se píší dějiny gilotiny či mučících nástrojů, podíváme se v následujícím příspěvku na historii kravaty.

Historie moderní kravaty začíná roku 1635, kdy do Paříže dorazil oddíl 6 000 chorvatských vojáků, vedených jejich vicekrálem, podpořit francouzského krále Ludvíka XIII. Jejich tradiční oblečení zahrnovalo i barevný šátek, který měli uvázaný okolo krku. Tyto šátky byly vyrobeny z různého materiálu – od hrubé látky u prostých vojáků až po jemnou bavlnu a hedvábí, které nosili důstojníci. Chorvatské šátky zaujaly pozornost francouzské šlechty a brzy se staly součástí uniformy francouzského vojska. Dalšímu rozšíření této módy napomohlo i to, že muži, kteří nesloužili v armádě, chtěli vypadat tak, jako by nosili uniformu. Postupně se z výrazu „à la Croate“ (jako Chorvaté) vyvinulo slovo „la cravatte“, které je dodnes používáno pro označení kravaty. V roce 1661 král Ludvík XIV. oficiálně ustavil funkci královského „cravitiera“, člověka, jehož úkolem bylo pomáhat králi při vázání kravaty.

V osmnáctém století zaznamenaly kravaty bouřlivý vývoj. Na začátku století se po celé Evropě rozšířily kravaty označené jako steinkirk – podle bitvy u Steinkirku (Estinkerke) v roce 1692. Steinkirk byl volně uvázaný šátek s cípy přichycenými na prsou. Tento styl byl tak populární, že i ženy začaly nosit méně okázalou variantu steinkirku, a to i v jiných barvách než bílé, kterou nosili muži. V průběhu let se kravaty zvyšovaly až do míry, kdy muži nemohli otáčet hlavou.

Na přelomu 18. a 19. století se do vývoje kravat nesmazatelně zapsal anglický dandy George Brian (Beau) Brummel (1778 – 1840). Podle Brummela se každý – nezávisle na majetku, původu nebo vzdělání – může stát gentlemanem tak, že bude nosit jednoduchý tmavý oblek s kravatou. Brummel se stal ve své době naprostou autoritou v odívání a dodnes nosí muži tmavé obleky, bílé košile a černé boty tak, jak to Beau Brummel propagoval. Čím jednodušší a uniformnější oblečení, tím lépe. „Gentlemani jsou známí svou diskrétností a absencí vulgární podívané,“ říkal Brummel. Jedinou součástí pánského odívání, která mohla – a měla – vyjadřovat osobnost vlastníka a jeho příslušnost ke společenské skupině, se stala právě kravata. Brummelova filozofie odívání se stala tak populární hlavně proto, že vyšla vstříc potřebám vzmáhající se střední třídy.

S ukončením napoleonských válek se opět změnila móda a vzniklo nespočetné množství kravat, šátků a jejich variant. Zejména v Anglii si každý klub, společenství nebo univerzita vyvinuly vlastní styl kravat a také způsobů jejich vázání. Stendhal po svém návratu z Anglie poznamenal, že „móda v jejich zemi není potěšením, ale povinností“. Vzhledem k postavení Británie se nový módní styl rychle rozšířil do Evropy i do Ameriky. V roce 1827 uvedl Honoré de Balzac kravatu i do literatury ve svém pojednání Umění nosit kravatu. V průběhu devatenáctého století se kravata stala nedílnou součástí pánského šatníku a postupně začala vyjadřovat nejen individualitu vlastníka, ale i jeho příslušnost ke společenské nebo profesní vrstvě.

Na samém konci 19. století se po celém světě nosily kravaty, které měly bílé, modré, červené, žluté a nebo zelené proužky na černém podkladu. Vázání kravat té doby se již začalo blížit soudobému – kravata byla jednou obtočena okolo krku a uvázána do uzlu. Na sklonku devatenáctého století také Oscar Wilde pronesl svůj nezapomenutelný výrok o kravatách: „Dobře uvázaná kravata je první vážnou věcí v životě.“

Po první světové válce bylo černé pozadí nahrazováno jasnějšími barvami, které jsou dodnes pokládány za klasické. V roce 1922 patentoval Jessie Langsdorf z New Yorku postup výroby – a tím i vzhled – moderní kravaty. Ta se skládá ze tří dílů, které jsou sešity a jsou střiženy pod úhlem 45o vzhledem k osnově látky. Langsdorfův postup zajistil to, že moderní kravata se nekroutí a drží svůj tvar po uvázání.

V období mezi světovými válkami zaznamenala kravata svůj zlatý věk. Filmové hvězdy, jako Noel Coward, Fred Astaire, Bing Crosby nebo Frank Sinatra, udávaly tón. Britský král Edward VIII. de facto zavedl univerzální styl nošení kravat, i když pod svým jménem po abdikaci – vévoda z Windsoru. Po druhé světové válce se objevily nové materiály na vázanky – zejména polyester. Zároveň se kravaty staly barevnějšími v reakci na šedivý a khaki styl válečných let. Film nadále určoval módu – Marlon Brando ve filmu Viva Zapata spustil jednu módní vlnu a Warren Beatty ve filmu Bonnie a Clyde uvedl na svět světlou kravatu na tmavé košili.

V šedesátých letech 20. století – v době revolty proti ustáleným pořádkům – prodělala i kravata svoji nejhlubší krizi. Mnozí módní návrháři (např. Ramon Torres) se domnívali, že kravaty definitivně zmizí ze scény. Na druhém pólu názorů ale byly takové autority, jako Pierre Cardin, který uvedl na trh vázanky s květinovým vzorem a tvrdil, že „kravata může rozjasnit pánské oblečení a umožňuje jejímu nositeli vyjádřit svou osobnost“.

V 70. letech minulého století vázanky opět pevně zaujaly své postavení. Objevily se extrémně široké kravaty se vzory pop-artu. Kravata s Warholovým obrazem Marilyn Monroeové je výstižným příkladem tohoto období.

V roce 1975 vydal John Malloy – novodobý Brummel – svou knihu Oblečením k úspěchu. Podle Malloye muži, kteří nosí kravaty, jsou pokládáni za více důvěryhodné a lépe finančně zajištěné. A následně muži, kteří chtějí být úspěšní, musí brát nošení kravat naprosto vážně. Špička kravaty by měla podle Malloye sahat k opasku a vázanka by měla být v souladu s šířkou klop saka a barevně ladit s oblečením. Purpurová barva kravaty je podle Malloye nepřípustná.

Světoví módní návrháři rychle reagovali na renesanci vázanek. Kravata od renomovaného evropského návrháře se stala výrazem postavení a úspěchu. Mezi nejuznávanější značky vázanek té doby patřily Pierre Cardin a Yves Saint Laurent. Velmi rychle se začaly prosazovat i kravaty italských módních tvůrců, jako byli Armani, Gucci, Versace, Zegna a Dolce & Gabbana, kteří udávají módní směr na začátku 21. století po celém světě.

Připraveno ve spolupráci se společností Sekora, http://www.sekora.cz

autor