Student World

Vztahy mezi Čínou a severními stepními kmeny procházely mnoha proměnami. Charakter čínské civilizace byl jimi ovlivněn více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Už od Šangů existuje určitá kulturní kontinuita mezi jednotlivými vládnoucími dynastiemi, která je dána především písemným systémem a politickým uspořádáním, stejně jako určitými rituály spojenými s kultem předků. Přesto však řada rysů současné čínské kultury má komplikovanější genezi.

Viz také
O počátcích čínského písma

Již v době Šangů se sice rýže podobně jako v dnešní Číně podávala odděleně od masa a zeleniny (zapomeňme na „čínské restaurace“ na Západě), rýže ale nebyla základem jídelníčku. Na severních sprašových stepích se pěstovaly spíše jiné obilniny, hlavně proso. Typickým jídlem severní Číny byly obilné placky a jakási obdoba našich knedlíků. Krajina do stepi přecházela více-méně plynule, takže na okrajích byl rozšířený chov dobytka. Číňané tehdy pili spíše mléko než čaj, který se na severu vůbec pěstovat nedal.
Čaj, rýže či pojídání různých z našeho hlediska exotických tvorů jako hadů a žab má původ v jižní Číně. Zde původně existovala odlišná kultura, tvořená i odlišným obyvatelstvem, od období Čou se však čínská kultura začala šířit k jihu do povodí Jang-c. Jižní Čína měla ovšem dlouho pověst kraje barbarského.
Změna nastala až po pádu dynastie Chan ve 3. století, kdy byla severní Čína ovládána dynastiemi „barbarského“ původu. V tomto případě ovšem nešlo jen o původ (severský, „stepní“ původ čínských dynastií byl běžný, ať už šlo o kmeny mongolské nebo turecké, byť se vládci pokoušeli tuto skutečnost různě falšovat a genealogie si prostě vymýšlet), ale i o charakter těchto státních útvarů. Centrum čínské kultury se v té době posunulo k jihu, kde získala mnohé dnešní rysy. „Jižní“ charakter čínské kultury se ještě posílil v době Sungů, kdy sever ovládali Kitani a po nich Džurčeni. Mezi severem a jihem vznikly rozdíly v oděvu či účesu, na severu se například běžně nosily kožené jezdecké kalhoty.
Jih byl v té době jednak více ušetřen vojenských konfliktů, jednak byla tato část země úrodnější. Za Sungů se podařilo zavést pěstování rýže tak, aby dávala dvě úrody do roka (to na severu bylo nemožné, sprašové oblasti v zimě promrzají). Vlhčí klima a hustší síť řek umožnily stavbu rozsáhlých soustav kanálů, což zlevnilo dopravu potravin.
Už od dob Šangů je patrný patriarchátní rys čínské společnosti s preferencí mužských potomků. Jedna věštba z období Šangů obsahuje text „nebylo to dobré, narodila se dívka“. Nejsvobodnější bylo postavení žen zřejmě v době dynastie Tchang (7.-10, stol. n. l.), a to pod vlivem otevření Číny kulturám na západ, Sogdiany, oáz ve Střední Asii apod. Nicméně postavení žen na severu bylo i jindy poměrně uvolněné (monogamie, mohly vést řemeslnické dílny a obchody…). Jihočínská kultura byla v tomto ohledu mnohem rigidnější, za „jižní“ dynastie Suej se začal prosazovat i zvyk podvazování nohou.

Viz také
O děsivém zvyku podvazování nohou

Do konce 2. tisíciletí př. n. l. neexistoval žádný zvláštní kontrast mezi Čínou a severní stepí. Krajina se zde měnila plynule, zemědělství se provozovalo i tam, kde jsou dnes pouště. Po roce 1000 př. n. l. se ale klima změnilo k suššímu. Severní oblasti od té doby byly závislé na obchodu, především na obilí, kovech a hedvábí. Snaha Číny izolovat se od severních kočovníků stavbou zdí nebyly nikdy účinné (někdy panovníci nomády pohrdali natolik, že se od nich chtěli takto symbolicky zcela oddělit). Jakmile se kočovníci sjednotili, dokázali zdi vždy prorazit. Dlouhodobě nejúspěšnějším politikou ve vztahu k nomádům nebyla ani přímá expanze, ale spíše nebránění obchodu, uplácení (třeba za formální uznání vlády čínského císaře), politické intriky, rozeštvávání stepních kmenů a občasné přepady. Číňané tímto způsobem získávali koně; pokud jich měli v armádě dostatek a byli ochotni přijmout nomádskou vojenskou taktiku (což však opět naráželo na kulturní odpor), pak udržovali vlastní Čínu v relativním bezpečí.

Viz také:
Paradoxy Velké čínské zdi

Zdroj: Julia Lovellová: Velká čínská zeď, Beta Dobrovský, Praha 2007 (redakce českého textu bohužel nedobrá)

autor Pavel Houser