Na každé kartě bylo napsáno, jestli hráč peníze vyhrál, nebo je má zaplatit. Hráči postupně otáčeli kartu z různých balíčků a cílem bylo vyhrát tolik peněz, kolik půjde.
Karty v balíčcích ale nebyly rozdány náhodně. Vědci je uspořádali tak, že dva balíčky obsahovaly riskantní karty, které buď přinášely velkou výhru (100 $), nebo obrovské ztráty (1250 $). Zbývající dva balíčky karet takové kontrasty neobsahovaly; i když přinášely jen malé výhry (50 $), zřídkakdy hráče penalizovaly. Pokud by hráč otáčel karty pouze z těchto balíčků, bohatě by na tom vydělal.
Zpočátku bylo otáčení karet zcela náhodné. Neexistoval žádný důvod, proč preferovat jeden balíček karet před druhým, takže většina hráčů zkusila, co skrývají všechny balíčky a pátrala po nějaké lukrativní kartě. V průměru museli hráči otočit kolem padesáti karet, než začali otáčet karty pouze z oněch balíčků, které se vyplácely. Na to, aby hráči dokázali zdůvodnit, proč dávají přednost právě těmto balíčkům, potřebovali zhruba osmdesát karet – logika je pomalá záležitost.
Damasia ale nezajímala logika. Zajímaly ho pocity. Během hry byli hráči napojeni na přístroj, který měřil elektrickou vodivost pokožky jejich rukou. Obecně platí, že vyšší hodnoty vodivosti signalizují nervozitu a úzkost. Vědci zjistili, že už po odehrání deseti karet, zaznamenal přístroj nervozitu ruky hráče, když sáhl po kartě z riskantního balíčku. Přestože v té chvíli měl hráč jen málo informací o tom, který balíček karet je nejlukrativnější, jeho pocity už věděly, které balíčky jsou ty nebezpečné. Hráčovy pocity pochopily princip hry nejdříve.
Pacienti s nervovou poruchou, která jim znemožňuje cítit emoce – obvykle kvůli poškození orbitofrontální kůry –, nedokázali vybrat správné karty. Zatímco většina hráčů dokázala nashromáždit během experimentu slušnou částku peněz, tito čistě racionální lidé často udělali bankrot a museli si „vypůjčit“ od experimentátorů. Protože tito pacienti nedokázali spojit s nebezpečnými balíčky karet negativní pocity – jejich ruce nikdy nejevily známky nervozity –, pokračovali v rovnoměrném obracení karet ze všech čtyř balíčků. Když je mysl zbavena emocionálního strachu z prohry, nikdy nepřijde na to, jak vyhrát.
Jak dokáží emoce být tak úžasně přesné? Jak přišly tak rychle na to, které balíčky karet jsou ty přínosné? Odpověď nás vrací k dopaminu, molekulárnímu zdroji našich pocitů. Vědci z univerzity v Iowě a z Caltechu mohli pozorovat, jak proces učení probíhá v reálném čase – zapojili do uvedené hry pacienta, jehož mozek byl operován kvůli epilepsii (při lokálním umrtvení, takže pacient během operace byl při vědomí). Zjistili, že mozkové buňky pracují stejně jako TD-Gammon: učiní předpověď o tom, co se stane, a když zjistí, že se zmýlily – například, když hráč táhne kartu ze špatného balíčku –, dopaminové neurony okamžitě přestanou uvolňovat dopamin. Objeví se negativní emoce a to hráče naučí, aby z tohoto balíčku už karty nebral. (Zklamání má výchovný efekt.) A naopak, když byla předpověď správná, když hráč otočil kartu, která vyhrála, pocítil potěšení a toto spojení bylo posíleno. V důsledku toho se hráčovy neurony rychle naučily, jak vydělat peníze. Dokázaly nalézt tajemství úspěšné hry dřív, než si to uvědomil hráč sám a než mohl vítěznou strategii verbálně zformulovat.
Jde o zásadní rozpoznávací schopnost. Dopaminové neurony automaticky rozpoznají zákonitosti, kterých bychom si jinak nepovšimli. Vstřebávají všechna data, která vědomě nedokážeme zpracovat. A pak, když přijdou se zdokonalenými předpověďmi, jak to ve světě chodí, převedou tyto předpovědi v emoce. Řekněme například, že jste získali spoustu informací, jak si po nějaké časové období vedlo dvacet různých akcií. (Ceny různých akcií probíhají na spodku televizní obrazovky, když se díváte na CNBC.) Brzy zjistíte, že máte problémy, si tyto finanční údaje zapamatovat. Kdyby se vás někdo zeptal, které akcie si vedly nejlépe, asi byste to nevěděli. Nedokázali jste tyto informace zpracovat. Kdyby se vás ale někdo zeptal, která z akcií ve vás vyvolává nelepší pocit – otázka směřující na váš emoční mozek – náhle si nejlepší akcie vybavíte. Podle Tilmanna Betsche, psychologa, který tento důvtipný experiment provedl, vykazují naše emoce „pozoruhodnou vnímavost“ výkonnosti různých cenných papírů. Investice, které stouply v ceně, jsou spojeny s kladnými emocemi, kdežto akcie, které spadly, vyvolávají mírný pocit znepokojení.16 Tyto moudré a přitom nevysvětlitelné pocity tvoří podstatnou část rozhodovacího procesu. I když si myslíme, že o dané věci nevíme vůbec nic, náš mozek leccos ví. To se nám naše pocity snaží říct.
Tento text je úryvkem z knihy
Jonah Lehrer: Jak se rozhodujeme
Dokořán 2010
O knize na stránkách vydavatele
