Student World

Poznámka Pavel Houser: Následující seriál vycházel v roce 2007 v časopisu Business World. Na Science Worldu zveřejňujeme verzi textů před redakčními úpravami. Aktuálnost údajů je samozřejmě ovlivněna ročním zpožděním od původního vydání, nicméně i tak se domnívám, že seriál zde stojí za zveřejnění.

Informační věk by byl nemyslitelný bez mikroprocesorů. Největším a nejvýznamnější světovým výrobcem mikroprocesorů je americká společnost Intel Corporation. Kromě mikroprocesorů pro osobní počítače vyrábí také procesory pro PDA, čipsety, flash paměti, telekomunikační čipy, ale také multimediální vybavení domácností, včetně dětských elektronických mikroskopů a webových kamer.

Náš svět je dnes plný mikroprocesorů. Někdy si tuto skutečnost ani neuvědomujeme. Ráno nás vzbudí mikroprocesorem řízený budík, mikroprocesorem řízena mikrovlnná trouba nám ohřeje snídani, mikroprocesorem řízený motor nás odveze do práce či do školy, přičemž dopravní signalizaci řídí mikroprocesory. V práci či ve škole pracujeme na počítači, jehož „srdcem“ je přirozeně mikroprocesor, telefonujeme mobilním telefonem řízeným mikroprocesorem… Není vůbec od věci položit si prosté otázky: kdy se první mikroprocesor objevil? Jak se vlastně vyrábí? A kdo výrobu a prodej mikroprocesorů řídil a řídí?
Společnost Intel Corporation (Integrated Electronics Corporation), světový leader ve vývoji a výrobě mikroprocesorů, byla založena v druhé polovině 60. let minulého století v kalifornské Santa Claře. Její zakladatelé, Robert Noyce a Gordon Moore, patřili k vědcům, kteří si do té doby získali v polovodičových technologiích značné renomé. Robert Noyce si na začátku 60. let 20. století nechal patentovat postup na výrobu integrovaných obvodů na bázi křemíku. Gordon Moore, jeho spolupracovník, krátce nato napsal článek nazvaný Jak natěsnat do integrovaných obvodů více součástek, v němž vyvodil odvážný předpoklad, že počet tranzistorů na stejné ploše a tedy i výkon procesorů zdvojnásobí každých 18-24 měsíců. Moore v článku rovněž předestřel vizi, že význam stále složitějších mikročipů bude obrovský, a to nejen pro průmysl, ale i čím dál více i pro jednotlivé spotřebitele. „Integrované obvody povedou k takovým divům, jako jsou domácí počítače – nebo přinejmenším terminály napojené centrální počítač, k takovým divům, jako je samočinné řízení automobilu či přenosná komunikační zařízen,“ napsal Moore v roce 1965.

Oba budoucí zakladatelé Intelu se setkali v Shockley Semiconductor Laboratory, což byla první společnost založená v údolí mezi městy San Franciscem a San José, zvaném Santa Clara Valley. Zde se začaly vyrábět křemíkové integrované obvody pro komerční využití. Zakrátko tu vyrostly počítačové firmy a této oblasti se začalo říkat Silicon Valley (Křemíkové údolí). Šéfem výše zmíněné laboratoře, jak ostatně napovídá její název, byl profesor William Shockley (1910-1989), jeden z trojice „polovodičového týmu“, který ve 40. letech minulého století v Bellových laboratořích vynalezl tranzistor. Za tento objev byl v roce 1956 odměněn Nobelovou cenou.
Shockley byl sice proslulým vědcem, jehož časopis Time zařadil mezi nejvlivnější objevitele století, nicméně jako manažer selhával. Názory podřízených ho nezajímaly a ve své laboratoři se choval jako diktátor. To byl důvod, proč se Robert Noyce a Gordon Moore spolu s dalšími šesti mladými zaměstnanci rozhodli, že pracoviště opustí. Shockley je později označil za „zrádcovskou osmičku“. Tato osmička pak stála u zrodu nové společnosti s názvem Fairchild Semiconductor, první komerční firmy vyrábějící integrované obvody.

Silná trojka: Noyce, Moore, Grove
První funkční integrované obvody (oscilátory) vynalezl v roce 1958 John Kilby, pracující v laboratoři společnosti Texas Instruments (TI). Zhotovil celkem tři, přičemž každý měl velikost asi 11×2 mm a vyrobeny byly z kousku germania s kontakty tvořenými přiletovanými drátky. Rok nato si firma TI tyto integrované obvody nechala patentovat. Ale jak už se v historii stalo bezpočtukrát, významné vynálezy přicházejí, když doba dozraje, a tak se stává, že k nim často dospěje několik badatelů zároveň. To se stalo i v případě integrovaného obvodu. Nezávisle na Kilbym se myšlenkou integrace součástek zabýval v mladé kalifornské firmě Fairchild Semiconductor Robert Noyce. Počátkem roku 1959 vytvořil křemíkový integrovaný obvod planární technologií, která je pro průmyslovou výrobu mnohem vhodnější než Kilbyho obvod.
Protože ve firmě Fairchild o aktivitách Texas Instruments věděli, vypracovali velmi podrobnou patentovou přihlášku a doufali, že se s podobným vynálezem Texas Instruments nebude překrývat. Pečlivost se vyplatila. První patent byl udělen 25. dubna 1961 Noycemu, zatímco Kilbyho přihláška byla stále ještě ve fázi vyhodnocování. Patent mu byl udělen až o tři roky později. Následovaly patentové spory, pochopitelně, ale naštěstí skončily smírem. Prvenství Jacka Kilbyho, jemuž byla v roce 2000 za vynález udělena Nobelova cena, bylo uznáno, ale nepochybné jsou i zásluhy Noyceho.
Robert Noyce a Gordon Moore se v roce 1968 rozhodli opustit Fairchild Semiconductor, aby si založili vlastní společnost. Původně měl jejich podnik nést název Moore Noyce, ale kdosi poukázal na to, že by tento název asocioval sousloví „more noise“ (více hluku). V souvislosti se založením Intelu je také nutno dodat, že Fairchild o rok později opustili další osobnosti z takzvané „zrádcovské osmičky“. Ti založili v kalifornském Sunyvalley společnost AMD (Advanced Micro Devices), která se stala hlavním konkurentem Intelu.
Ale vraťme se k Noyceovi a Mooreovi. Jak už bylo předznamenáno, jejich jména měla na konci 60. let určitý věhlas, který vyvažoval nejasnost podnikatelského výhledu a umožnil jim přilákat investory. Nesmíme zapomínat, že se psal rok 1968. Osobní počítače byly budoucnosti, byť dosti blízké. K rozšíření integrovaných obvodů přispěl také kosmický program Apollo. Šlo vlastně oboustranně výhodné spojení. Integrované obvody umožnily vytvořit vhodné řídicí systémy pro let na Měsíc a na druhou stranu zvýšený odbyt integrovaných obvodů snížil jejich cenu, a tím zvýšit i jejich dostupnost. Kalkulátory a počítače 3. generace (využívající integrované obvody) pak byly jakýmisi katalyzátory dalšího pokroku.
Finance na rozjezd firmy pomohl této dvojici vědců sehnat Arthur Rock, absolvent Harvardovy univerzity a proslulý investor, jenž se proslavil ve světě nových technologií. (Později vstoupil Rocke do povědomí i tím, že formuloval takzvaný Rockův zákon, dovětek k výše zmíněnému Mooreovu zákonu, který praví: „Náklady na základní vybavení pro výrobu polovodičů se zdvojnásobují každé dva roky.“)
Zaměstnancem číslo tři se stal Andrew Grove (původním jménem Andrász Gróf), chemický inženýr maďarského původu, který opustil Budapešť po sovětské okupaci Maďarska v roce 1956. Moore jej přesvědčil, aby stejně jako oni opustil Fairchild Semiconductor a vydal se s nimi vstříc neznámým pevninám. Grove později, v roce 1987, převzal od Moorea křeslo ředitele Intelu. Ale byl to především Robert Noyce, první prezident a CEO firmy, jenž stejně jako v legendární Fairchild Semiconductor vytvořil ve společnosti Intel atmosféru, v níž se otevřenost snoubila s odpovědností. Poučil se z Shockleyových chyb a poskytoval svým mladým nadaným pracovníkům ohromný prostor. Vytvořil tak pracovní styl, který vedl k fenomenálnímu úspěchu firem z kalifornského Křemíkového údolí.

Věk mikroprocesorů
V roce 1969 japonská firma Busicom navrhla kalkulačku pro složitější výpočty a hledala výrobce schopného realizovat potřebných 12 typů specializovaných integrovaných obvodů. Volba padla na společnost Intel. Smlouva byla podepsána a práce svěřena talentovanému mladému vědci Tedu Hoffovi. Ten projekt posoudil a dospěl k závěru, že by to nebyl dobrý obchod. Vytvářet pro každou aplikaci nové obvody mu přišlo nejen velmi nákladné, ale i neefektivní. Z tohoto důvodu Ted Hoff navrhl revoluční řešení: vytvořit univerzální obvod schopný provádět základní logické operace, který by byl v každém přístroji ovládán potřebným programem uloženým v pevné paměti (ROM – Read Only Memory). Tak vznikla idea mikroprocesoru.
Busicom s navrhovanou inovací souhlasil a r. 1971 byl hotov první mikroprocesor: Intel 4004 s frekvencí 104 kHz. Obsahoval okolo 2300 tranzistorů vyleptaných do obvodů o šířce 10 mikronů. Byl navržen ve standardní architektuře, zahrnující čtyřbitovou CPU, ROM, RAM, sadu instrukcí CPU, sériový vstup a výstup. V roce 1972 byl na jeho základě vyvinut i první osmibitový procesor Intel 8008, který, ostatně stejně jako jeho předchůdce, se používal hlavně v kalkulátorech.
V následujících třech desetiletích jsme byli svědky neuvěřitelného pokroku jak ve výkonu mikroprocesorů, tak v růstu kapacity jejich paměti, až jsme si na to pomalu zvykli a začali to brát jako samozřejmost. První procesor určený pro počítače (zejména pro populární Altair) představil Intel jiř v roce 1974. Nesl označení 8080 a pracoval na frekvenci 2 MHz, přičemž obsahoval 6000 tranzistorů. Při jeho výrobě se používala 8 mikronová technologie.
V polovině 70. let se prezidentem Intelu stal Gordon Moore. Za jeho etapy na pozici nejvyššího představitele firmy (v letech 1975-1987) došlo k uvedení 16 bitového procesoru 80286, „dvaosmšestky“, jímž vlastně začala éra řady procesorů x86. Historici se vesměs shodují, že tento procesor výrazně napomohl odstartovat fenomén osobního počítače, ačkoli nebyl technicky nijak převratný. Ke skutečnému předělu došlo v polovině 80. let, kdy Intel představil procesor 80386 – první 32-bitový procesor pro PC. „Třiosmšestka“ pracovala na frekvencích 16 – 33 MHz, výrobní technologie byla 1,5 mikronu a později dokonce i 1 mikronu, počet tranzistorů v jádru činil 275 tisíc. Procesor 386 se prodával ve třech variantách DX, SX, SL, přičemž SX verze byla obdobou pozdějího Celeronu (v tomto případě místo zmenšené L2 cache se zmenšila datová sběrnice, pomocí které procesor komunikoval s ostatními komponentami).
Devadesátá léta a přelom století byla ve znamení čtyř generací mikroprocesoru Pentium, uvedeného pod tímto názvem poprvé v roce 1992. Důvod, proč Intel opustil číselná označení procesorů, spočíval v soudním sporu s hlavním rivalem AMD, prodávajícím klony intelovských procesorů, které byly podle některých uživatelů dokonce ještě lepší než produkty Intelu. Pentium, což byl název, jímž se dokonce nepřesně označovaly i celé PC, přineslo řadu novinek, ale nejvýznamnější z nich bylo zpracovávání několika instrukcí v jednom taktu.
Vývoj víceméně neustále potvrzoval platnost Moorova zákonu. Hitem posledních let se staly vícejádrové mikroprocesory, jejichž technologii Intel v současné době úspěšně implementuje do svých procesorů. Vedení společnosti si zároveň uvědomuje, že mikroprocesory přestávají být doménou pouze počítačového průmyslu, a začalo se, stejně jako řada dalších IT firem, soustřeďovat na širokou oblast spotřební elektroniky, od mobilních telefonů po domácí spotřebiče. Společnost před dvěma roky rovněž změnila svoje zažité logo se známým sloganem „Intel Inside“. Současné logo sebevědomě hlásí: „Intel. Leap ahead“ (Intel. Skok kupředu).
Přesto se ještě přednedávnem zdálo, že Intel oproti svému hlavnímu konkurentu, zmíněnému AMD, ve výkonnosti procesorů poněkud zaspal. Důvodem byla strategie jít cestou vysokých frekvencí, která se ukázala jako nepříliš šťastná. Z tohoto důvodu potřeboval Intel rychlou změnu, o kterou se postarali výzkumní pracovníci Intelu v Izraeli. Ti navrhli čipy, které obsahují zcela novou 64bitovou architekturu Core, byť inspirovanou starším Pentiem III, respektive jeho mobilní verzí Pentiem M. Mikroprocesory Intel Core Duo, Core 2 Duo, Core Solo, vyráběné nanotechnologickými postupy (65nm technologie), „tepou“ ve většině osobních počítačů, které jsou dnes na trhu. Na začátku letošního roku ovšem Intel na mezinárodní výstavě International Consumer Electronics Show 2007 (CES) v Las Vegas oficiálně oznámil, že uvádí na trh tři nové čtyřjádrové procesory, včetně prvního modelu se značkou Intel Core 2 Quad. „Se čtyřjádrovou technologií pro běžná PC se nám tak na stůl dostává výkon dřívějších sálových superpočítačů a úžasné nové možnosti“, uvedl v této souvislosti Paul Otellini, současný CEO společnosti Intel.

Z historie firmy

1953 TRADIC (TRAnsistorized DIgital Computer) společnosti AT&T Bell Laboratories – první tranzistorový počítač (určený pro armádní účely).
1956 William Shockley uvedl do provozu Shockley Semiconductor Laboratory (výzkumné středisko polovodičových technologií, které bylo divizí společnosti Beckman Instruments).
1960 tzv. „zrádcovská osmička“ založila Fairchild Semiconductor
1968 Noyce a Moore založili společnost Intel Corporation.
1971 první mikroprocesor – čtyřbitový Intel 4004.
1972 8bitový Intel 8008
1978 představen 16bitový Intel 8086, později Intel 8088 – 16bitový mikroprocesor s osmibitovou sběrnicí, který byl použit v prvním IBM PC v roce 1981
1982 modely Intel 80188 a 80186, uveden procesor pro stolní počítače Intel 80286.
1985 uveden 32bitový procesor Intel 80386 (obsahoval 275 000 tranzistorů).
1989 Intel 80486 – 32bitový mikroprocesor s integrovaným matematickým koprocesorem (první procesor vyžadující chlazení)
1993 uveden první superskalární mikroprocesor pod obchodní značkou Pentium.
1994 Intel Pentium Pro – 32bitový mikroprocesor nové generace pro servery a pracovní stanice (5,5 milionu tranzistorů)
1997 Intel Pentium II – 32bitový mikroprocesor nové generace s novou sadou instrukcí MMX (7,5 milionu tranzistorů).
1999 Intel Celeron – 32bitový mikroprocesor odvozený původně od Intel Pentium II pro nejlevnější PC, Intel Pentium III – 32bitový mikroprocesor nové generace s novou sadou instrukcí SIMD (9,5 milionu tranzistorů).
2000 Intel Pentium IV – 32bitový mikroprocesor s řadou technologií orientovaných na dosažení vysoké frekvence.
2001 Intel Itanium – 64bitový mikroprocesor nové generace pro servery.
2003 uvedena mobilní platforma Intel Centrino
2005 společnost Apple oznamuje, že přechází na procesory Intel.
2006 64bitová architektura, na které jsou postaveny procesory Intel Core Duo, Core 2 Duo, Core Solo,
2007 Intel Core 2 Quad – mikroprocesor se čtyřmi jádry přináší revoluci v oblasti digitálních aplikací, softwaru a zařízení pro stolní PC.

Osobnosti Intelu

Robert Noyce (1927-1990), spoluvynálezce integrovaného obvodu (společně s Johnem Kilbym). Syn kazatele, vyrůstal v Grinnell v Iowě, jeho učitel na Grinnell College vlastnil dva z první série tranzistorů, které opustily Bellovy laboratoře, a seznámil s nimi své studenty. Vystudoval Massachusettský technologický institut, krátce pracoval pro firmu Philco (výroba tranzistorů), pak se rozhodl odejít do Kalifornie a požádal o místo u nově založené společnosti Shockley Semiconductor. Po čase z firmy odešlo osm nejschopnějších mladých pracovníků (tzv. „zrádcovská osmička“), založili firmu Fairchild Semiconductor. (Uvádí se, že díky Fairchildu později vzniklo ne méně než 150 společností, které se označují jako „Fairchildren“.) Noyce se stal generálním manažerem. V roce 1959 vynalezl planární integrovaný obvod, který byl pro masovou výrobu mnohem vhodnější než první obvod Kilbyho.Po založení Intelu byl až do r. 1975 prezidentem a CEO společnosti. Za svůj život obdržel celkem šestnáct patentů, zejména za neoddiskutovatelné příspěvky do světa polovodičových technologií.
Gordon E. Moore (*1929), spoluzakladatel společnosti. Po střední škole vystudoval chemii na Univerzitě v Berkley, kde získal v roce 1950 bakalářský titul. Doktorskou práci obhájil o čtyři roky později na Caltechu (Kalifornském technologickém institutu), kde se seznámil s profesorem Williamem Shockleyem a stal se jedním z prvních zaměstnanců Shockley Semiconductor Lab. Stejně jako dalším špičkovým vědcům se mu zprotivilo ředitelovo jednání, a tak odešel s dalšími sedmi „zrádci“ založit firmu Fairchild Semiconductor. V roce 1968 společně s Robertem Noycem založili Intel; v dalších dvou desetiletích působil ve vedení firmy. V době, kdy Moore firmu přímo vedl (1975-1987), přispěl výrazně k tomu, že se stala hlavním světovým producentem mikroprocesorů pro PC. Proslul také jako vizionář polovodičového průmyslu: v článku pro časopis Popular Electronics r. 1965 předpověděl exponenciální růst počtu komponent na jednom čipu (Moorův zákon). Se svou manželkou se věnuje řadě filantropických projektů. Získal významná ocenění, např. Národní medaili za technologii, kterou mu v roce 1990 udělil prezident Spojených států amerických.
Andrew S. Grove (*1936), americký chemik a podnikatel maďarského původu. Původně rovněž pracoval v Fairchild Semiconductor. V letech 1987-1997 působil jako CEO společnosti Intel, poté do roku 2005 předseda představenstva. V roce 1997 mu americký časopis Time udělil prestižní titul „Osobnost roku“. Autor řady knih, z nichž nejznámější jsou Jen paranoidní přežijí (Only the Paranoid Survive,1996) a paměti Plavat proti proudu (Swimming Across, 2001).
Marcian Edward „Ted” Hoff (*1937), jeden z vynálezců mikroprocesoru. Vystudoval elektroinženýrství na Rensselaerské polytechnice, doktorát obhájil na Stanfordské univerzitě (1962), kde se další čtyři roky věnoval výzkumu v oblasti polovodičů. V roce 1968 se stal „zaměstnancem č. 12“ v právě založené firmě Intel. O tři roky později zde navrhl první mikroprocesor Intel 4004. Později se podílel i na vývoji následných procesorů Intel 8008 a 8080. V 80. letech byl Hoff technologickým ředitelem firmy Atari. Dnes je technickým vedoucím Teklicon, Inc.
Craig R. Barrett (*1939), vědec a manažer. Vystudoval Stanfordovu univerzitu, v letech 1974-1992 působil jako ředitel vývojového střediska Intel Corp., poté člen představenstva, 1998-2005 CEO společnosti, od roku 2005 předseda představenstva.
Paul S. Otellini (*1950), manažer, současný prezident a CEO společnosti Intel Corp., v této funkci působí od května 2005. Ve společnosti začal pracovat v roce 1974 a prošel řadou vysokých funkcí. Představil řadu mikroprocesorů Intel Core stejně jako rozsáhlý plán na restrukturalizaci společnosti.

Mikroprocesor včera a dnes
Mikroprocesor Intel 4004 uvedený v roce 1971 běžel na 108 kHzh (108 000 cyklů za sekundu). Procesory Intel Core 2 Duo překonávají rychlost 2 GHz (2 miliardy cyklů za sekundu). Pokud by se rychlost automobilů od roku 1971 zvýšila stejným tempem, přejel by řidič autem ze San Franciska do New Yorku za necelých deset sekund. (Za předpokladu, že rychlost automobilů v roce 1971 byla 60 mil/h a vzdálenost ze San Franciska do New Yorku je 3 000 mil).
Procesor Intel Core 2 Duo obsahuje neuvěřitelných 291 miliónů transistorů. Pro představu – kdyby každý tranzistor v procesoru byl zrnko rýže, bylo by jí dost, aby mohla v klidu poobědvat celá Plzeň se svými 166 tisíci obyvateli. Procesor Intel Core 2 Extreme Quad-core pak obsahuje dokonce 582 miliónů transistorů! Pokud bychom použili stejný příměr s rýží, pak by mohla v klidu poobědvat dokonce i Ostrava a ještě by něco zbylo.
Procesory Core 2 Duo pro notebooky jsou tak úsporné, že laptopy spotřebují v průměru za hodinu stejně energie, jako mikrovlnná trouba za 1 minutu.
Vnitřní struktura procesoru Intel Core 2 Duo s 65nm výrobní technologií je tak jemná, že řada zhruba 1 400 tranzistorových hradel vedle sebe má délku odpovídající průměru lidského vlasu.

Výroba mikroprocesoru
Výroba mikroprocesoru je technologicky značně komplikovaný proces, který obsahuje přes 300 kroků. Mikroprocesory se vyrábějí vrstvením materiálů na tenké kulaté pláty křemíku, tzv. waffery pomocí různých postupů s využitím chemikálií, plynů a světla. „Ultravyčištěný“ křemík je zkapalněn a zformován do dlouhých válců nazývaných ingoty. Ingoty se rozřežou na tenké pláty, jež se opracovávají a čistí, dokud nemají bezchybný, zrcadlově hladký povrch.Výroba mikroprocesoru začíná kladením izolační vrstvy oxidu křemičitého na vyčištěný plát. Vrstva oxidu slouží také jako elektrická brána, která buď umožňuje, nebo zabraňuje toku elektrického proudu uvnitř mikročipu. Oxid křemičitý je na povrch plátu kladen v peci při velmi vysoké teplotě. Tloušťka vrstvy oxidu závisí na teplotě a na době, po kterou jsou pláty v peci.
Fotolitografie, proces, při němž jsou vzory obvodů tištěny na povrch plátu, je další v řadě. Nejdříve se na plát nanese dočasná vrstva materiálu citlivého na světlo, která se nazývá fotorezist. Skrze průhledná místa šablony, označované fotomaska nebo maska, svítí na vybraná místa fotorezistu ultrafialové světlo. Masky se vytvářejí během návrhu čipu a používají se pro určení vzoru obvodů na každé vrstvě čipu. Osvit chemicky změní nezakryté plochy fotorezistu. Exponované plochy fotorezistu se odstraní, čímž se odhalí část oxidu křemičitého pod opticky citlivou vrstvou. Odhalený oxid křemičitý je odstraněn chemickým „rytím“. Pak se odstraní zbývající fotorezist a na křemíkovém plátu zůstane vzor oxidu křemičitého. (Pochopitelně nelze vyjmenovat všech 300 kroků, z nichž některé jsou tak tajné, že je neznají ani pracovníci v provozu.) V dalších litografických a rycích fázích se na plát nanášejí další materiály jako polysilikon, který vede elektřinu. Každá vrstva materiálu má jedinečný vzor – dohromady vytvoří trojrozměrnou strukturu obvodu čipu. Při operaci nazvané „doping“ jsou odhalené části křemíkového plátu bombardovány různými chemickými nečistotami – ionty, které křemíku dodají kladný a záporný náboj a změní na dotčených místech jeho vodivost. Elektrické náboje pomáhají tranzistoru zapínat a vypínat, čili propouštět elektrický proud skrz bránu tranzistoru. Pro zajištění spojení s dalšími vrstvami na plátu se opakováním fází maskování a rytí vytvoří „okna“. Vrstvení se v průběhu několika týdnů opakuje 20-25krát. Okna se nakonec vyplní kovem, který zajistí elektrické spojení mezi vrstvami čipu. Již v 0,13mikronové technologii začal Intel používat měď.
Intel – stejně jako ostatní technologické společnosti – přibližně každé dva roky uvádí nové postupy, jimiž zmenšuje velikost tranzistorů, které tvoří počítačové čipy. Díky tomu vzrůstá výkon procesorů, snižuje se jejich spotřeba elektrické energie a rovněž také významně klesá výrobní cena těchto produktů. V 90nm a 65nm technologii využívá Intel pokročilou technologii „předpjatého křemíku“, umožňující vyrábět rychlejší tranzistory tím, že se změní struktura rozložení atomů křemíku, aby se v ní mohly elektrony pohybovat s nižším odporem. Měděné spoje s novým dielektrikem s nízkou konstantou jsou řešeny dvouvrstevně a výrobní postup se nijak zvlášť neliší. Základem je nový dielektrický (izolační) materiál, uhlíkem legovaný oxid, což mimo jiné zajišťuje i pokles spotřeby energie. V současnosti se Intel chystá spustit 45nm technologií (mikroprocesor je složen z přibližně miliardy tranzistorů, přičemž jeden paměťový element zaujímá plochu 0,346 mikronů čtverečných), která využívá postup „immersivní litografie“. V roce 2009 mají být uvedeny mikroprocesory vyráběné 32nm technologií a od dva roky později hodlá Intel uvést na trh 22nm jádra vyráběné pomocí tzv. Extreme Ultraviolet Lithography (EUV). I v dalším desetiletí by tak měl být platný Mooreův zákon, axiom technologického průmyslu, který počítá se zdvojnásobením počtu tranzistorů každé dva roky.

Viz také:
Pohledy ho historie světových IT firem (1): Xerox
Pohledy ho historie světových IT firem (2): IBM
Pohledy ho historie světových IT firem (3): Apple
Pohledy ho historie světových IT firem (4): Hewlett-Packard
Pohledy do historie světových IT firem (5): Dell

autor Jan Kapoun