Student World

Jakým věcem přisuzujeme vůli/duši/mysl/vědomí/inteligenci? Daniel Dennett se pokouší najít odpověď v tom, zda určitý objekt/věc/zvíře/osobu spojíme s námi tak, že při tom používáme zájmena jako "my", "nás" apod.

Dennett uvažuje např. o následující větě: "Houston jsme opustili za svítání a vydali se dolů po cestě. Jen já a můj náklaďák."

Dennettovi použití slova "my" v tomto kontextu přijde směšné, poznamenává cosi o tom, že dotyčný musel být asi hodně osamělý. "My – já a můj pes" pokládá za normální, "my – já a má ústřice" za divné, i když ne tolik jako u nákladního automobilu. Dennett dále hovoří o tom, že použití zájmena "my" s sebou nese nějaký morální závazek – uznáváme, že je zde někdo/něco, co má zájmy, přání, může eventuálně cítit bolest apod.

Zdroj: Daniel Dennett: Druhy myslí, Archa, Bratislava, 1997

V čem spočívá problém Dennettovy argumentace?

Podle mého názoru je zde několik obtíží:
– Použití zájmena "my" může vypovídat prostě o tom, že určitou věc nemáte tak docela pod kontrolou, přisuzujete jí "stupně volnosti", respektive jakousi vlastní aktivitu. To je u auta a třeba i u počítače určitě oprávněné, nemusí to ale znamenat, že byste na ně brali nějaké morální ohledy nebo jim přikládali schopnost myslet.
– Použití zájmena "my" je do značné míry věcí zvyku, respektive používání jazyka. Pokud se takto bude hovořit o náklaďácích, bude se jazyk takto používat. Neznamená to, že bychom kvůli tomu měli automobilu připisovat vlastní mysl. (Navíc: Pokud řekne loupežný vrah větu "šli jsme do parku, tak jsem ho ubil a okradl", používá zájmeno "my" prostě "protože se tak mluví" – je jasné, že v jeho případě přitom o žádné morální ohledy a uznání statutu druhé osoby nejde.)
– K řadě věcí, respektive "skutečností" máme jistě těsnější vztah než k řadě lidí. Přesto ale o oblíbených knihách v knihovně nebo o stavu bankovního účtu obvykle nehovoříme s použitím zájmena "my" – prostě proto, že by nám nikdo nerozuměl. To ale nevypovídá o tom, nakolik se jedná o záležitosti pro nás klíčové, spojené s city, emocemi apod.

– Mimochodem, Dennett zmiňuje, že starost o "spokojenost věcí" je směšná, ale příliš nerozebírá souvislost tohoto myšlení s duševní poruchou (pokud si totiž myslíte, že postel nebo skříň má nějaké zájmy, museli byste se utrápit výčitkami, zda s nimi zacházíte tak, jak si ony přejí – samozřejmě ale můžete těžko vědět, co si přeje šatník, alespoň pokud jste tedy ještě rámcově příčetní. Následně se proto vytváří další blud, totiž že k vám věci hovoří a svá přání vám všelijak sdělují atd.)

Poznámka: Omlouváme se za technické problémy s diskusí k tomuto článku. Problémy s přidáváním nových komentářů již byly odstraněny.

autor Pavel Houser