Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Přibližně od 50. let 20. století se v medicíně začal zvolna utvářet směr, který pokládal choroby primárně za důsledek sociálních vlivů. Vrcholného vlivu dosáhly tyto názory zřejmě v 80. letech, veřejnosti se ovšem příslušný postoj podařilo implantovat pod kůži pořádně hluboko, takže přetrval i poté, co v odborném světě už spíše odezněl.

Sociální teorie rozlišovala/rozlišuje choroby de facto na takové, které jsou důsledkem nedostatku, a na druhé straně přebytku. Pokles úmrtnosti na řadu chorob ve 20. století pak nepokládala primárně za důsledek účinných terapií, ale za zlepšení sociální situace, stravy, hygieny… James Le Fanu ovšem na příkladu tuberkulózy ukazuje vady na kráse těchto teorií: největší zlom v úmrtnosti na tuberkulózu na počet obyvatel nastal sice nikoliv objevem účinných léků typu streptomycinu, ale opravdu již předtím – ne však nějakým zlepšením sociální situace, ale uznáním infekčního charakteru nemoci (bacil tuberkulózy byl objeven na konci 19. století) a internací postižených.

Sociální teorie dávala vládám do rukou argumenty pro všelijaké osvětové programy. Přitažlivá byla ale naopak i proto, že u řady chorob podsouvala lidem názor, že si za to de facto „mohou sami“. Není pak třeba investovat do stále dražšího vývoje léků, namísto toho bychom se měli „zaměřit na prevenci“ a úzkostlivě počítat kalorie v potravě. To se zase vládám začalo líbit ve chvíli, kdy se zdravotnictví začalo propadat do deficitů a spotřeba léků rostla. Le Fanu ovšem podotýká, že sociální teorie je kvůli tomu odpovědná za vznik jakési posedlosti zdravím, za svět ustrašených hypochondrů, kteří vyžadují neustálé měření cholesterolu a zdravotnický systém zatěžují ještě více. Ke strachu ze stravy ve stylu, že hamburgery zabíjejí, se pak přidala ještě fobie ze „znečištěného prostředí“.

Ve skutečnosti se vztah mezi úmrtností a „zlozvykem“ podařilo prokázat jen v několika málo případech, třeba u kouření. Le Fanu se navíc nedomnívá, že – poněvadž umíráme vesměs stejně na choroby nějak spojené s věkem/stárnutím – by „zdravý životní styl“ mohl nějak podstatně prodloužit délku života. Statistiky podle něj ve skutečnosti neukazují souvislost třeba mezi množstvím nasycených tuků v potravě a úmrtností na ischemické choroby, i když se to stále dokola opakuje (recenzent českého vydání knihy zde s autorem ovšem poněkud polemizuje). Přesvědčivé ve skutečnosti nejsou ani studie regionální, ve stylu tam a tam jedí to a to a umírá se tak a tak (Francouzi, Italové, olivový olej, červené víno…). Naopak kolísání úmrtnosti na srdeční choroby spíše připomíná epidemie – jakoby zde tedy existoval nějaký biologický agens, například bakterie. V 80. letech se zjistilo, že viníkem jsou zřejmě bakterie skupiny Chlamidia, byť na podrobnostech a z toho vyplývající léčbě nepanuje dosud shoda.

Zdroj: James Le Fanu: Vzestup a pád moderní medicíny, Academia, Praha, 2001

(ostatně – na Science Worldu se již psalo o tom, že v budoucnu se možná ukáže, že za drtivou většinou chorob stojí infekce patogeny – viz např. článek Bude v roce 2050 existovat deprese?)

Z jiného úhlu pohledu – taktéž zde již zmiňovaná kniha Chybějící okamžik přináší názor, že medicína by se spíše než na boj o život (kde je radikální prodloužení stejně problematické) měla soustředit na jeho zpříjemnění a odstranění bolesti (což je dnes naopak v její moci).

autor Pavel Houser