Velké zámořské objevy se nezrodily z čirého nebe. Nebyly ani zvlášť výsledkem nějakého ideového vývoje ve stylu střetu mezi „pokrokovými myšlenkami“ a „církevními dogmaty“ třeba ohledně tvaru Zeměkoule, vyplynuly spíše z proměn technologií a ekonomické situace Evropy 13. a 14. století.
Ve 13. století byla Evropa protkána celkem hustou sítí pozemních a říčních obchodních cest. Relativní stabilizace tehdejších států na jednu stranu sice prospívala rozvoji obchodu (bezpečnost cest, rostoucí bohatství umožňovalo platit za stále více dováženého zboží), na druhé straně se ale objevil následující problém: Obchod se prodražoval, přibývalo cel a mýt, platilo se skoro na každém mostě (i při průjezdu lodí) nebo vstupu do města. Oběh kapitálu se zpomaloval. I při dopravě v rámci Francie tvořily poplatky více než polovinu výsledné ceny zboží.
Pozornost se proto stále více upírala k námořní dopravě i na trasách, které se dosud neužívaly. Severní moře, la Manch a moře Středozemní přestávají být oddělenými světy. Zároveň došlo k technickému pokroku. Rozšířilo se používání buzoly a kompasu. Na poli námořní dopravy spolu od 13. století soupeří stále dokonalejší veslice a plachetnice. Nevýhody veslice jsou zřejmé – značnou část tonáže zabere potrava a voda pro veslaře, loď tedy uveze méně vlastního zboží. Veslice – galeona je ovšem rychlejší a také použitelnější v případě střetů, proto ve Středozemním moři převládá ještě v 15. století.
Jak stoupala nosnost lodí, zvyšovala se také finanční náročnost na jejich vybavení. Namísto jakkoliv bohatých jednotlivců vznikají za tímto účelem stále častěji různá sdružení, jakési první akciové společnosti. Současně se investorem stávají i přímo jednotlivé státy. Vznikají sofistikovanější způsoby obchodu: lodě jsou v provozu pokud možno po celý rok (na zimu třeba opustí Severní moře a Balt, ale fungují jinde), namísto obchodu s jedním zbožím z místa A do místa B mají nyní více zastávek, převážejí řadu komodit mezi řadou různých míst.
Za těchto podmínek se námořní doprava stává výrazně levnější než pozemní. Některá starší vnitrozemská obchodní místa čeká nezadržitelný úpadek. Pozemní obchod dále naruší Stoletá válka mezi Anglií a Francií a války husitské. Konec mongolské říše vede i k narušení pozemních dálkových obchodních cest spojujících Evropu s Dálným východem.
Obchodníci přestávají být specialisté na jedno zboží, ale stávají se specialisty na obchod jako takový. Jako samostatná síla se objevuje finanční kapitál. Vzrůstá cena informací. Manažeři spíše pracují s těmito informacemi, sami se již vlastních cest neúčastní. Oběh zboží a financí se od sebe postupně vzdalují, vznikají i specializované trhy finanční, obdoba dnešních burz, rozvíjí se pojišťovnictví.
Investoři se na jednu stranu sdružují, na druhou stranu se ale jednotlivci snaží svá rizika diverzifikovat a vzájemně je krýt. Objevují se tedy různé investiční strategie a portfolia aktivit odpovídající už zhruba dnešním strategiím. Za těchto okolností lze mít v portfoliu i nějaká vysoce riziková aktiva, dochází tedy k organizacím skutečně dálkových cest.
Dominance italských měst ale získává ránu kvůli politickému vývoji. Alexandrie se křesťanským obchodníkům stále více uzavírá. Državy Benátek a Janova ve východním Středomoří padají do tureckých rukou. V 15. století ztrácí Benátky své obchodní kolonie na Krymu. (Benátky nebyly v předcházejícím období jen obchodním, ale také územním impériem, které přímo ovládalo řadu řeckých ostrovů, Kypr, jadranské pobřeží i rozsáhlé oblasti v Řecku.). Pozornost se proto stále více upírá na Afriku a západní oceán, jsou objeveny Kanárské ostrovy i Madeira. Tento přesun zájmu ovšem favorizuje státy na pobřeží Atlantiku. Cesta k velkým zámořským objevům se otevírá…
Zdroj: Jean Favier: Zlato a koření – zrod obchodníka ve středověku, Garamond, Praha 2006
