Zvláštní kultura Núristánců zanikla na konci 19. století, kdy byli poraženi okolními muslimy a přinuceni přijmout islám. Od té doby přestala být jejich oblast také prakticky izolovaná od zbytku světa. Co ale víme o této kultuře z doby předcházející?
Núristánci-Káfirové nijak nedodržovali islámský zákaz znázorňování lidí. Stavěli sochy, které představovaly jejich předky i božstva, v některých případech i slavné současně žijící lidi. Nešlo o žádnou obskurní islámskou sektu, ale o skutečné polyteisty (káfir má prý přímo znemanet „nevěřící“, jedná se o hanlivé označení, jak tento národ nazývaly okolní kmeny). Hlavní bůh se nazýval Mára, Imra či Jamrai. Poslední jméno připomíná indoíránského boha Jama, pána podsvětí.
Okolní kmeny je pokládaly za loupežníky, společnost Káfirů byla značně militarizovaná , Núristánci byli téměř v nestálých válkách jak s okolím, tak jejich různé skupiny i mezi sebou. Zajatci se stávali otroky. Svobodní lidé se zabývali hlavně pastevectvím, ale rozvinuté bylo i řemeslo.
Pili víno, i jako součást náboženských obřadů, obětovali zvířata a uctívali oheň. Uctívání ohně může nasvědčovat, že kultura Núristánců je prostě archaickým pozůstatkem indoíránských kultur z předislámské (možná i hluboce předislámské) doby. Výrazně europoidní rysy těchto obyvatel (před otevřením jejich území světu, míšení a ztrátě značné části identity vyjma jazyka) stejně jako těsný vztah k vínu a sochařství vedly i k názoru, že by v nějakém ohledu mohlo jít o potomky řeckých či makedonských osadníků usazených zde za Alexandra Velikého a prvních Seleukovců.
Faktem je, že třeba v Baktrii (odpovídá zhruba dnešnímu severnímu Afghánistánu) přetrvával řecký živel dlouho, ještě v novoperském období se zde vícejazyčné nápisy psaly i v řečtině. Nicméně to celé působí přece jen trochu přitažené za vlasy, mj. i proto, že káfirské jazyky starořečtinu nepřipomínají…
Zdroj: Willem Vogelsang: Dějiny Afghánistánu, Grada 2010
