Student World

Tento text je úryvkem z knihy
Malcolm Gladwell: Mžik – jak myslet bez přemýšlení

Představte si, že jsem profesor a že jsem vás požádal, abyste za mnou přišli do kanceláře. Projdete dlouhou chodbou, vejdete dveřmi a posadíte se za stůl. Před vámi leží list papíru s řadou skupin pěti slov. Chci, abyste co nejrychleji utvořili ze slov z každé skupiny gramaticky správnou větu o čtyřech slovech. Je to běžný psychologický test. Připraveni?

on byl obával se ona vždy
z jsou Florida pomeranče teplota
míč ten vrhnout hodit tiše
boty dát nahradit staré ty
on pozoruje příležitostně lidi sleduje
být bude pot osamělý ten
obloha ta nepřerušená šedivá je
kdyby teď stáhnout zapomnětlivý my
nás bingo zpívat hrát nechat
slunce dělá teplota vrásky rozinky

Nebylo na tom nic zvláštního, že? Ale bylo. Věřte tomu nebo ne, po absolvování tohoto testu byste vyšli z mé kanceláře a odešli chodbou pomaleji, než jste přišli. Tím testem jsem ovlivnil vaše chování. Jak? Podívejte se znovu na ten seznam. Vyskytují se v něm určitá slova, jako například „obával“, „Florida“, „staré“, „osamělý“, „šedivá“, „bingo“ a „vrásky“. Mysleli jste si, že vám dávám jazykový test. Ale já jsem prováděl také to, že jsem ten velký počítač ve vaší hlavě – vaše adaptivní nevědomí – přiměl přemýšlet o stáří (Florida je známá jako stát, kam se Američané stěhují na důchod, pozn. překl.). Nevědomí hned neinformovalo ostatní části mozku o své náhlé obsesi. Ale vzalo ty řeči o stáří natolik vážně, že když jste skončili a odcházeli chodbou, chovali jste se jako staří. Šli jste pomalu.

Tento test vymyslel jeden velmi chytrý psycholog jménem John Bargh. Je to příklad experimentu s jevem, kterému se říká „priming“, a Bargh a jiní vytvořili jeho četné další, ještě více fascinující variace. Všechny ukazují, kolik se toho odehrává za zavřenými dveřmi našeho nevědomí. Jednou například Bargh s kolegy z New York University Markem Chenem a Larou Burrowsovou uskutečnili experiment, který proběhl přímo na chodbě u Barghovy kanceláře. Vzali skupinu studentů a každému dali jeden ze dvou testů na tvoření vět. V prvním byla umístěna slova jako „agresivně“, „smělý“, „hrubý“, „otravovat“, „rušit“, „vpadnout“ a „narušit“. V druhém se nacházela slova jako „úcta“, „ohleduplný“, „ocenit“, „trpělivě“, „dát přednost“, „zdvořilý“ a „uctivý“. Ani v jednom případě takových slov nebylo tolik, aby studentům došlo, o co jde (jakmile si uvědomíte, že se na vás provádí priming, tak samozřejmě nefunguje). Poté, co dokončili test, což trvalo jen asi pět minut, měli studenti dojít na druhý konec chodby a zeptat se člověka, který experiment řídil, jaký je jejich další úkol.
Bargh to ale zařídil tak, že kdykoli ke kanceláři přišel nějaký student, vedoucí experimentu byl zaneprázdněn rozhovorem s jednou kolegyní, která stála ve dveřích a bránila vstupu do kanceláře. Bargh chtěl zjistit, zda lidem, kteří prodělali priming na zdvořilá slova, bude trvat, než vstoupí do rozhovoru vedoucího s kolegyní, déle než těm, kteří prodělali priming na hrubé výrazy. Věděl toho o zvláštní moci nevědomých vlivů dost na to, aby cítil, že to vliv mít bude, ale myslel si, že efekt bude jen slabý. Předtím musel univerzitnímu výboru, který schvaluje pokusy na lidech, slíbit, že rozhovor na chodbě přeruší po deseti minutách. „Když to řekli, podíval jsem se na ně, a pomyslel jsem si: Vy si snad děláte legraci,“ vzpomíná Bargh. „Vtip byl v tom, že my jsme čekali, že budeme rozdíly měřit v milisekundách. Vždyť budeme mít co dělat s Newyorčany. Ti tam nebudou jen tak stát. Mysleli jsme si, že rozdíly budou několik vteřin, nanejvýš minutu.“
Bargh s kolegy se ale mýlili. Lidé s primingem na nezdvořilost nakonec do rozhovoru vstoupili – v průměru po pěti minutách. Ale z těch, kteří podstoupili priming na zdvořilost, naprostá většina – 82 procent – rozmlouvající vědce vůbec nepřerušila. Kdyby pokus po deseti minutách nekončil, kdoví, jak dlouho by tam ještě vydrželi zdvořile a trpělivě stát.
„Pokus probíhal přímo u mé kanceláře,“ vypráví Bargh. „Musel jsem poslouchat tentýž rozhovor stále dokola. Každou hodinu, když se dostavil nový účastník. Byla to nuda, ale příšerná! Pokaždé přišel po chodbě člověk a uviděl tu kolegyni, jak stojí ve dveřích s vedoucím pokusu. Kolegyně neustále mluvila pořád dokola o tom, že nerozumí něčemu, co má udělat. Deset minut se neustále vyptávala: ,Kde to mám označit? Pořád tomu nerozumím.‘“ Bargh se při vzpomínce na tu podivnost viditelně otřásl. „A tohle probíhalo celý semestr. A lidé, kteří vyplňovali zdvořilý test, tam prostě jen stáli.“

Je třeba říci, že priming není totéž co brainwashing. Nemůžu vás přimět k odhalení velmi osobních informací z vašeho dětství tím, že bych vás vystavil slovům jako „spánek“, „láhev“ a „medvídek“. Ani vás nemůžu naprogramovat na to, abyste pro mě vykradli banku. Výsledky primingu nicméně nejsou zanedbatelné. Dva holandští vědci uskutečnili studii, při níž skupina studentů odpovídala na vcelku náročné otázky ze společenské hry Trivial pursuit. Polovině z nich bylo řečeno, aby nejdříve přemýšleli pět minut o tom, co by to znamenalo být profesor, a měli si zapsat vše, co je napadne. Tito studenti zodpověděli správně 55,6 procenta otázek. Druhá polovina měla nejdříve myslet na fotbalové výtržníky. Ti měli pak správně 42,6 procenta otázek. Skupina „profesorů“ nevěděla víc než skupina „fotbalových výtržníků“. Nebyli ani chytřejší, ani se lépe nesoustředili, ani nepřistupovali k úkolu vážněji. Byli prostě v „chytrém“ naladění mysli a přítomnost myšlenky na něco chytrého, jako třeba na profesora, zjevně pomáhala v napjatém okamžiku po zaznění otázky vyhrknout správnou odpověď. Je třeba zdůraznit, že rozdíl mezi 55,6 a 42,6 procenty je značný. Může rozhodnout o tom, zda někdo složí zkoušku.

…

Výsledky těchto pokusů jsou samozřejmě dosti znepokojivé. Ukazují, že to, co považujeme za svobodnou vůli, je do značné míry iluze. Po většinu času fungujeme takříkajíc na autopilota a to, jak myslíme a jednáme – a jak dobře myslíme a jednáme bez přípravy – podléhá vnějším vlivům mnohem více, než si uvědomujeme. Ale to, že nevědomí koná svou práci tajně, má myslím i nezanedbatelnou výhodu. Jak dlouho vám trvalo utvořit věty ze slov, kde se vyskytovaly výrazy o stáří? Řekl bych, že vám každá věta zabrala nanejvýš pár vteřin. Šlo to rychle, a to proto, že jste dokázali soustředit se na svůj úkol a přestat vnímat vše, co by vás rozptylovalo. Kdybyste dávali pozor na případné pravidelnosti v seznamu slov, v žádném případě byste nemohli dokončit úkol tak rychle.

Malcolm Gladwell: Mžik – jak myslet bez přemýšlení
Dokořán, 2007
Překlad Martin Weiss, 248 stran, 298 Kč
podrobnosti o knize
Anotace vydavatele
Co se děje v našem mozku, když se musíme rychle rozhodnout a nemáme čas přemýšlet? Jak je možné, že znalec umění rozpozná na první pohled padělek, který neodhalily komplikované testy? Jak se stane, že vycvičení policisté zabijí v přestřelce nevinného člověka, protože ho považovali za zločince? Můžeme se spoléhat na stereotypy, anebo nás zradí? Momenty našeho instinktivního rozhodování zkoumá ve své nejnovější knize Mžik americký novinář Malcolm Gladwell. Ukazuje, že není důležité mít co nejvíce informací, ale vybrat si ty podstatné. Sílu, ale i rizika tohoto myšlení bez přemyšlení, jak zní podtitul jeho knihy, ukazuje pomocí nejnovějších vědeckých poznatků, ale hlavně na příkladech lidí, kteří jsou v instinktivním rozhodování fenomenálně úspěšní a také těch, kteří se při něm dopustili fatálních chyb.

autor