Problémy rozhodování: Koupě bytu a obrazu
Člověk |
Proč jsou lidé, kteří o koupi bytu příliš dlouho rozvažují, se svou volbou často nakonec méně spokojeni? A jak mění doba rozhodování naše preference třeba s ohledem na faktory kvalita bytu vs. jeho poloha?
Sdílet
Problémem se zabýval Ap Dijksterhuis z holandské Radboud University. Všiml si, že lidé se obvykle dopouštějí problému „chybného vážení“ jednotlivých faktorů. Relativně nadhodnocují vlastní bydlení na úkor jeho vzdálenosti. Pomineme-li práci z domova, do zaměstnání přitom dojíždíme prakticky denně. Naopak druhou koupelnu či třetí obývák bychom používali spíše při výjimečných příležitostech.
Problém je, že čím déle s koupí váháme, tím více podobně nepravděpodobných scénářů nám mozek začne generovat („co kdybych chtěl uspořádat obrovskou party?“ „co kdybychom měli ne 2, ale 4 děti?“). Tyto scénáře by původně člověka prakticky nenapadly (také jsou obskurní), nyní se je však snaží uspokojit. Zvolí tedy nemovitost lepší, ale vzdálenější. Přitom cesta do práce se koná prakticky denně. Dojíždění do zaměstnání více než 2 hodiny denně se podle jiných výzkumů člověku subjektivně vyplatí (z hlediska štěstí, samozřejmě jde o hrubý průměr), jen když vydělává o 40 % více (Poznámka: není jasné, zda i po započtení nákladů na dopravu).
Daniel Kahneman a Alan Kruger udělali průzkum, z něhož jim přímo vyšlo, že dojíždění do zaměstnání je nejhorší částí dne. Alespoň v USA přitom stále přibývá lidí, kteří dojíždějí do/z práce denně více než 3 hodiny. (Poznámka: I vliv ekonomické recese a vyšší nezaměstnanosti, ale zase dostupnější nemovitosti po pádu cen? Originál knihy vyšel v roce 2009, tedy již v době recese.)
Obdobně to funguje třeba při koupi obrazu. Pokud si bez velkého váhání prostě koupíme, co se nám líbí, budeme později se svou volbou výrazně spokojenější. Naopak když si výběr začneme přehnaně (a dlouho) racionalizovat („Monet je hezký, ale vlastně některé barvy jsou zvláštní a ten stoh sena, není to trochu banální námět?“), budeme se svou volbou později v průměru spokojeni mnohem méně.
Shrnuto, v těchto případech je nadměrné použití racionálního myšlení chybné. Před finálním rozhodnutím bychom si mohli nechat skenovat mozek, pokud by prefrontální kortex (sídlo „racionality“) byl příliš aktivní, nedopadne to asi dobře. Emoce nám o našich preferencích poskytují lepší vodítko…
Zdroj: Jonah Lehrer: Jak se rozhodujeme, Dokořán 2010
Poznámka: Paralela i u nás? Preference satelitních městeček na okrajích velkých měst a 2krát denně v zácpě?
Komentáře
15.07.2021, 10:51 guga
Osobně mám malý byt s malým obývacím pokojem a jsem spokojený
Pěkný článek, který má rozhodně hodně co říct a ukazuje realitu lidského vnímání, které je často dosti nesmyslné. Osobně si také všímám, že mají lidé tendence stavět pořizovat / stavět něco velkého a pořizovat spoustu nábytku, ale vlastně vůbec nevím proč. Člověk i takto leda pořizuje spousty a spousty neustálé práce, která mu zabírá drahocenný čas, který by mohl využít mnohem lépe. Já osobně mám maličký domek s jednoduchou, spíše menší zahradou, jen jednoduchý nábytek v obývacím pokoji, nebo v ložnici a musím říct, že je to oproti velkému domu, ve kterém jsem bydlel dříve úžasně osvobozující.
14.04.2010, 11:10 qed
Realita versus psychologický výklad
Vyslovená myšlenka mi příjde vadná, respektive jde o těžko obhajitelný výklad. Daleko pravděpodobnější se mi jeví, že pokud jsou mé požadavky na byt (obraz, potah na křeslo z krokodýlí kůže) snadno uspokojitelné, rychle najdu takový, který mi zcela vyhovuje a naopak, pokud jsou mé (klidně objektivní) požadavky v nesouladu s nabídkou, pak dlouho vybírám a nakonec nejsem s výsedným kompromisem zcela spokojen. Autor zjevně upřednostňuje psychologický výklad založený na subjektivním chování (nerozhodnost a váhavost v kontrastu k impulsivním rozhodnutím založeným na prvním dojmu) před daleko jednodušším a ve smyslu Occamovy břitvy i pravdivějším objektivním vysvětlením.
Napsat vlastní komentář
Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.