Základní teze, kterou zastává níže uvedená kniha, zní zhruba takto: Nástup křesťanství nebyl výsledkem nějaké vnitřní síly tohoto náboženství, ale úpadku tradičního „pohanství“. Jinak řečeno: Klasické náboženství bylo odsouzeno k zániku (byť se pozdní novoplatonici snažili o opak a podivným způsobem svůj filozofický systém na náboženství navázali) a další souboj se odehrával mezi novými kulty: křesťanstvím (a mezi jeho různými podobami), gnosí, mithraismem, manicheismem. Tam zřejmě už rozhodla právě mocenská podpora.
„Klasické náboženství“ začalo ve 3. stol n. l. údajně upadat především z následujícího důvodu: příslušné kulty byly lokální, navázané na konkrétní místo. V Athénách se neuctívala nějaká obecná Athána, ale jedna podoba této bohyně. Prosperita těchto kultů byla svázána se zájmem místních elit. 1. a 2. století n. l. tomuto uspořádání vesměs přálo, císaři podporovali místní elity, ty ale současně měly určitý strop – nebylo možné přerůst hranice příslušné oblasti, tudíž peníze se utrácely „doma“.
Od 3. století se situace změnila. Císaři již ani nepředstírají, že by pro ně místní elity byly partnery. Přibývají jim tíživé povinnosti, naopak chaos umožňuje vzestup a získání mocenských pozic v centru. Z toho vyplývá, že náhle není efektivní investovat své prostředky (např.) do podpory místních kultů – a ty nezadržitelně upadají.
V okamžiku, kdy Konstantin křesťanství nejprve legalizuje, zrovnoprávňuje a poté i začíná prosazovat, je v Římské říši podíl křesťanů stále mizivý – cca 5-10 %, souvislejší enklávy jsou jen v pár oblastech na východě říše. Hlavním protivníkem už ale pro křesťanství nejsou „klasické“ kulty, které mizí.
Zde již několikrát zmiňovaný E. R. Dodds kritizoval „znáboženštění“ pozdního novoplatonismu. Níže uvedená kniha chápe tento proces tak, že novoplatonici po Porfyriovi viděli úpadek klasického náboženství, které pokládali za součást klasické kultury – a snažili to vše uchovat tím, že to (rituály, oběti, věštby…) včlenili i přímo do svého filozofického systému. Což přirozeně z dnešního pohledu působí bizarně.
Zdroj: Radek Chlup: Proklos: Herrmann & synové, 2009
Poznámka: Jistě člověka napadne i řada jiných interpretací/výkladů.
