Student World

Kromě prvního střetnutí, při němž přišel o život triumvir Marcus Crassus, Římané nad Parthy dokázali zpravidla zvítězit. Za Traiana se zmocnili i parthské metropole Ktesifontu. Když na počátku 3. století přešla moc v Íránu do rukou novoperské (sasánovské) dynastie, karta se ale obrátila.

Roku 244 byl během bojů s Peršany zabit císař Gordianus, v peském zajetí zahynul v roce 260 císař Valerián, v roce 363 padl při tažení proti Peršanům i Julián Apostata, což bylo jednou z událostí, která rozhodla o vítězství křesťanství. Úporné boje sváděla se Sasánovci později ještě byzantská říše. Co se ale na počátku 3. století přihodilo, že to poměr sil na východní hranici Říma tak změnilo?
Vojenské neúspěchy Říma byly do značné míry dány jeho vlastní postupující vnitřní slabostí, nicméně roli sehrála i změna válečné taktiky a výzbroje v novoperské říši. Do armády se vrátili sloni. Hlavní údernou jednotkou zůstala jízda (nazývaná savaran), oproti parthské říši ale prošla několika inovacemi. Zatímco v parthské době převažovali jízdní lučištníci, Peršané preferovali těžkou kavalerii vyzbrojenou dlouhými kopími. Jezdci byli do zbroje doslova zakuti (pod kroužkovou zbrojí měli ještě jednu vrstvu zbroje šupinové, kompletně pokrytý byl i kůň) a římské šípy, které se předtím na této frontě osvědčovaly proti Parthům, proti nim měly jen malý účinek. Těžká jízda se tak dostávala k liniím pěchoty a při nárazu mohl jezdec kopím probodnout i dva pěšáky stojící za sebou.
Cílem, pokud nešlo o rozhodující útok, bylo se ovšem po takovém nájezdu odpoutat, při déle trvajícím kontaktním boji se začaly projevovat výhody římské pěchoty – jezdci zakutí do zbroje měli mj. omezené zorné pole, pěšáci se mohli rovněž skrčit pod nepřátelské koně. Peršané ale dokázali Římany neustále decimovat podobnými nájezdy; navíc se často stávalo, že při pokusu o protiútok římský šik porušil řady, rozptýlil se a jeho části byly jízdou obklíčeny.
Sasánovská říše měla i nadále jízdní i pěší lukostřelectvo (mimochodem v sasánovské armádě dokázali na ústupu střílet za sebe údajně i pěší lučištníci) a pěchotu, kterou se pokoušela organizovat po vzoru legií, tyto formace však měly jen menší význam. Také jejich morálka byla nižší, což Římanům do jisté míry umožňovalo vyvážit výše popsané nevýhody.

Zdroj: Jane Penrose: Řím a jeho nepřátelé, Fighters Publications, Praha 2007

Poznámka: České vydání knihy bohužel kvůli redakčnímu zpracování nelze příliš doporučit.

autor Pavel Houser