Jestliže jste si všimli, že telefonní hovory uskutečňované prostřednictvím mobilů jsou po zvukové stránce mnohem méně zkreslené, než bývaly, pak by vás mohlo zajímat, že za to vděčíme doporučení Mezinárodní telekomunikační unie G.711.II, které specifikuje matematický postup pro eliminaci nežádoucího hluku slyšitelného v mobilních telefonech. Tato technická norma se speciálně týká relativně nahodilých doprovodných zvuků, jež zachycuje mikrofon mobilu – hluk dopravy, rozhovory kolemjdoucích, hvízdání větru, cinkot a rachot příborů a nádobí v restauracích, hučení ventilace. Mnoho z techniků působících ve světě mobilních telefonů má na starost právě realizaci doporučení G.711.II a podobné postupy a některé společnosti se na tuto oblast dokonce specializují.
Proč si vůbec dělat starosti s hlukem slyšitelným v mobilech? Hloupá otázka, napadne vás asi. Jak vám vysvětlí i průměrné devítileté dítě vybavené mobilem, nahodilé doprovodné zvuky mohou rušit hovory. Technici by možná rychle dodali, že přenášení doprovodných zvuků spotřebovává energii, což rychleji vyčerpává baterie a obsazuje část omezeného a drahého komunikačního kanálu, který by se jinak mohl využít pro přenos hlasů volajících. Ve světě komunikací (a vlastně u všech forem přenosu informací) rozlišujeme signál – tedy to, co chceme rozpoznat a z čeho chceme načerpat informace, v případě mobilního telefonu obvykle hovořící hlas – a šum, což je všechno ostatní včetně doprovodných zvuků. Zdálo by se, že je samozřejmě výhodné, když se dá do pořádku to, co prochází z telefonu do telefonu, tedy když se signál v co možná největší míře zbaví nežádoucího hluku neboli šumu.
Nic z toho však nevysvětluje, proč doporučení G.711.II popisuje též prostředek pro přidávání šumu do rozhovorů uskutečňovaných prostřednictvím mobilů. Ale je tomu opravdu tak. A mobilní operátoři platí za přidávání tohoto šumu velké peníze.
Část z těchto peněz jde například montrealské společnosti Octasic, která má přidávání doprovodných zvuků jako svou hlavní činnost. Frédéric Bourget, vedoucí produktový manažer firmy Octasic a zároveň též svým způsobem expert na šum v telefonech, vysvětluje, že vztah mezi telefonními sítěmi a šumem má za sebou jistou historii. Do počátku devadesátých let 20. století a vzniku celkově digitalizovaných telefonních sítí museli technici u sítí určených pro pevné linky i mobily zápasit s celou řadou zvuků, jako byl sykot elektrických obvodů, bzučení drátů v domácnostech, praskot způsobený zbloudilými rádiovými signály a sluneční aktivitou a nepříjemná, nesynchronní ozvěna hlasu telefonující osoby poskakující po telefonních linkách sem a tam jako nějaké akustické jo-jo. Mnozí z Američanů si jistě vzpomenou, jak při hovoru s druhým koncem Spojených států museli zvyšovat hlas, aby je bylo vůbec slyšet. Ztráta hlasitosti byla charakteristikou, kterou do dálkových sítí záměrně přidávali technici společnosti AT&T. Tato funkce sice tlumila hlas telefonujícího, ale v ještě větší míře tlumila právě ozvěnu hlasu a umožňovala tak, aby byla křičící osoba navzdory ozvěně zřetelně slyšet. Ale bez ohledu na tento trik i triky další byly v sedmdesátých a osmdesátých letech telefonní hovory uskutečňované prostřednictvím mobilů hrůzou plnou elektronického kvílení, praskání a pískotu.
Poté, co v osmdesátých letech došlo k digitalizaci telefonní sítě, která přenáší hlasy v podobě řetězců nul a jedniček, začalo být relativně snadné veškerý tento nežádoucí šum odstranit – počítač snadno rozliší jedničky a nuly týkající se lidského hlasu a jedničky a nuly související s ozvěnou či sluneční aktivitou. Tak zůstala jen jedna forma nežádoucího šumu, a sice doprovodné zvuky související s místem, kde se hovory uskutečňované prostřednictvím mobilních telefonů vedou. Hovory se, jak víme, běžně odehrávají na rušných ulicích, v restauracích či na letištích. Protože se nyní naskytla příležitost, jak eliminovat i tento poslední typ rušivých zvuků a zároveň šetřit cennou životnost baterie a kapacitu komunikačního kanálu, vyvinuli technici dokonalé počítačové postupy, které umožňují odstranit kakofonii okolí a vysílat pouze hlas telefonujícího. A během odmlk v hovoru nemusí síť přenášet vůbec nic, bez ohledu na to, co se v okolí telefonujícího děje. Proč přenášet burácení nedaleké sekačky na trávu? Jediné, co osoba na druhém konci potřebuje slyšet, je přece hlas telefonujícího, podtržený úžasným a téměř maximálním tichem. S čím by lidé mohli více souhlasit? Co by mohlo být efektivnější? A zároveň představovat větší pořádek a řád?
Byl tu jen jeden malý problém: telefonujícím se to hrubě nelíbilo. Nepřítomnost doprovodných zvuků vede konkrétně ke třem obtížím. Technici se nedokázali úplně zbavit ozvěny hlasů, pouze ji potlačili do té míry, že ji přes doprovodné zvuky nebylo vůbec slyšet. Pokud však doprovodné zvuky úplně eliminovali, objevila se slabá ozvěna, která se ukázala být dosti nepříjemná. Na rozdíl od doprovodných zvuků, jež jsou nahodilé a chaotické, je totiž ozvěna co do typu zvukem korelativním – kopíruje průběh hlasového projevu telefonujícího, avšak s časovým odstupem. Náš mozek dokáže snadno ignorovat proud nahodilých zvuků, ale zvuky korelativní ho značně ruší.
Druhým problémem je to, že doprovodné zvuky utvrzují volajícího v tom, že druhá strana je stále přítomna, i když druhý telefonující momentálně třeba mlčí. „Jsme navyklí vnímat při telefonních rozhovorech nevýrazné doprovodné zvuky,“ vysvětluje Bourget. „Naprosté ticho v nás vyvolává dojem, že druhý telefonující zavěsil. Doprovodný zvuk není jen šumem. Je to forma zpětnovazební informace, která nám říká, že na druhé straně stále někdo je.“ Lidé, kteří během rozhovoru zaslechnou úplné ticho, mají tendenci hovor přerušit slůvkem „Haló?“ anebo větou „Jsi/Jste tam?“
A za poslední: nežijeme v hermeticky uzavřených kontejnerech. Žijeme ve světě, kde kolem sebe ustavičně máme věci, které vydávají nějaký zvuk, a dokonce i vesmír kolem nás v jistém slova smyslu slabě hučí. Tento hluk či šum nám přijde náležitý a podvědomě nás uklidňuje. Doprovodné zvuky tohoto typu se označují odborným termínem „uklidňující šum“, anglicky comfort noise, a technici jako Bourget ho proto označují zkratkou CN. Pokud se pokusíte mluvit s někým v nepřítomnosti tohoto šumu, bude vás to trochu dezorientovat a trochu děsit. Náš mozek se totiž proti nepřirozenému pořádku bouří.
Doprovodné zvuky musely tedy zpátky. Technikům se však nechtělo znovu vyčerpávat kapacitu baterií a komunikačních kanálů, kterou se jim podařilo vyšetřit eliminací přenosu těchto zvuků. Doprovodné zvuky byly tedy z telefonátů odstraněny, ale zároveň nebyly úplně ze hry. A tak se přišlo s kompromisem. Doprovodné zvuky se „samplují“ – to znamená, že počítačová síť zvuky analyzuje a vytahuje z nich klíčové charakteristiky, například jak často se mění výška a o kolik. Tyto charakteristiky se nato vysílají na druhý konec sítě, kde počítač využije určité matematické metody – například metody G.711.II – a pokusí se o rekonstrukci a simulaci původního doprovodného zvuku. Výsledek se poté přidá k hlasu volajícího.
Tento náročně vyhlížející trik dokáže oklamat příjemce telefonních hovorů na celém světě.
Tento text je úryvkem z knihy
Eric Abrahamson, David H. Freedman: Báječný chaos – Skrytý půvab nepořádku
Dokořán 2008
Anotace vydavatele
Za pomoci pestré škály pravdivých příhod a konkrétních případových studií vyvrací tato kniha obecně přijímanou představu, že pevně daný denní program, řád, pořádek a soustavnost jsou klíčem k úspěchu. Na příkladech z oblasti podnikání, výchovy dětí, vaření, boje proti terorismu, obchodu, a dokonce i na příběhu závratné kariéry Arnolda Schwarzeneggera ukazují autoři, že mírně neuspořádané systémy využívají zdroje efektivněji, dospívají k lepším řešením a dají se hůře rozvrátit než systémy organizované důkladně. Tuto myšlenku kniha aplikuje v měřítku malém (pracovní stoly, garáže), i velkém (vláda, společnost), odkrývá všechny oblasti, kde nepořádek může triumfovat nad pořádkem, a pomáhá čtenáři odhadnout správnou míru nepořádku v jakémkoli systému.
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
