Student World

České označení pro vlkodlaka bývá vykládáno jako odvození ze slova dlaka-kůže; tento výraz existoval ve staré češtině a zřejmě i ve staroslověnštině. Vlkodlak je v tomto pojetí tedy bytostí s vlčí kůží, eventuálně oděn společenským oblekem z tohoto materiálu. Některá pojetí vlkodlactví také předpokládala, že před proměnou musí člověk odložit své lidské šaty a pokud jsou tyto zničeny, zůstane ve vlčí podobě navždy. Netřeba dodávat, že příslušné pojetí neodpovídá realitě.
Do vlčích kůží se občas skutečně oblékali germánští bojovníci – berserkři (třebaže ono "ber" v názvu představuje v tomto případě odkaz na vlkodlakova méně význačného příbuzného – medvěda). Podle Eliadeho bylo oblékání vlčí kůže v minulosti ale mnohem častějším procesem. Někde měl tento zvyk rysy totemismu (identifikace se zvířecím předkem), jindy se jednalo o rituál, jímž muž vstupoval do bojového bratrstva a vyvazoval se z dosavadních příbuzenských vazeb.
Ve vlčí podobě se pak bojová bratrstva chovala jako skuteční vlkodlaci – občas docházelo i ke kanibalismu. Příslušná "proměna" člověka bývala obvykle provázena také konzumací opojných nápojů (víno, medovina, ve védské Indii sóma apod.).
Oblékání do vlčí kůže spojené s konzumací lidského masa není přitom pouze záležitostí evropskou, praktikovali ho např. i někteří členové indiánského kmene Kwakiutlů z Britské Komumbie.
U Nutků a dalších indiánských obývajících oblast dnešního Vancouveru byl vlk považován za průvodce mrtvých. Řada národů Sibiře i Severní Ameriky byla přesvědčena, že vlčí či vlkodlačí charakter mají dvojčata (snad souvisí s tím, že vrhy více mláďat jsou typické spíše pro zvířata než pro lidi). Sališové ve státě Washington dvojčatům pak ani nedávali lidská jména (Zdroj: Clade Lévi-Strauss: Příběh rysa, Český spisovatel, Praha, 1995).
James George Frazer (Zlatá ratolest, první české vydání Odeon, Praha, 1977) uvádí naopak případy, že v některých případech se lovci do vlčích kůží oblékali i po zabití vlka. Muž označovaný jako Zelený vlk byl ještě v 19. stol. při folklórních "obřadech" v Normandii přinášen jako lidská oběť. Není třeba ale dodávat, jak by to dopadlo, kdyby se někdo pokusil obětovat pravého vlkodlaka.
Samostatnou kapitolou je chápání vlkodlaka jako jakéhosi stínového dvojníka či fenomén proměny v šamanismu. Odtud bych se mohli dostat třeba i k fenoménu Jekyla a Hyda. Příslušná antropologie a související psychologizování však není tím, co nás zajímá. Vlkodlak totiž nepředstavuje žádné lidské alter ego ani projekci nějakých psychických obsahů, jde o nezávisle existující bytost, která má s "lidským" světem nakonec jen velmi málo společného, pokud tedy pomineme, že styčnou plochu nesporně představují vlkodlakovy stravovací zvyklosti.
"Pojem vlkodlaka je rozšířen po celém světě. I hrdina stejnojmenné Ibsenovy dramatické básně Peer Gynt straší dívku Solveig, že k ní přijde v noci vlkodlak, vypije jí krev a její malou sestřičku že celou sežere.
V dřívějších dobách docházelo v Evropě k lykantropickým (vlkodlakovým) epidemiím. Nejtěžší vypukla v pohoří Jura r. 1598. Postižení táhli krajem s řevem a štěkotem, vrhali se na zvířata i na lidi, nejčastěji na děti, své oběti usmrcovali, vysávali jim krev a jedli jejich maso."
citováno podle Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (např. Columbus, Praha, 1993)
Jak už bylo poznamenáno v úvodu této knihy, představovat si lykantropii jako nějakou chorobu je ovšem chybné a navíc vůči vlkodlakům smrtelně urážlivé.

Podle vlků se zřejmě označoval i jeden celý starověký národ. Jméno Dákové (zhruba řečeno předkově dnešních Rumunů) údajně znamená právě vlky. V thrácko-fryžských jazycích snad toto slovo dokonce etymologicky souvisí se slovesem dhau, rdousit (Mircea Eliade: Od Zalmoxida k Čingischánovi, Argo, Praha, 1997).
Dákové se sami podle všeho pokládali buď za vlky, potomky vlků nebo lidi vlkům podobné – vlkodlaky. Tanečníci s maskou vlka jsou jako dekorativní prvek známi již z balkánského neolitu.
Od řeckého slova lykos je zřejmě odvozeno i jméno Lukáni, tedy označení kmene z předřímské Itálie. Ze jména země, kterou tito obývali, pochází nejspíš jméno Lukáš.
A za potomka šedého vlka se údajně považoval rovněž mongolský Čingischán.

Podle knihy Vlkodlaci, která právě vychází v nakladatelství Triton, http://www.triton-books.cz

autor