V roce 529 dal křesťanský byzantský císař Justiniános zavřít v Athénách platónskou Akademii. Evropské "vysoké školství" přestalo existovat a muselo se znovu zrodit v průběhu středověku. Jak vlastně vypadaly první středověké křesťanské univerzity?
Především, první univerzity vznikaly ve 13. století ve velmi složitém prostředí. Nebylo úplně jasné, komu jsou vlastně bezprostředně podřízeny: místním duchovním? Pouze přímo papeži? Panovníkovi? Představitelům města, v němž univerzita stojí? S podřízeností pak souvisela i jiná velmi důležitá otázka: Kdo vlastně provoz univerzity financuje?
Univerzity zpravidla vznikly z klášterních škol. Výjimkou snad byla výuka zcela světských disciplín (právnická univerzita v Bologni) ale i zde měli církevní představitelé určitá práva a povinnosti spíše formálního rázu. Dozor nad univerzitou měl tedy biskup, který jej však zpravidla nevykonával osobně, ale přenesl jej na dalšího úředníka. Univerzitní mistři i studenti, ač se na ně nevztahovaly například mnišské sliby, byli obecně pokládáni za "muže církve" – kleriky.
Univerzity postupně budovaly vlastní samosprávu podobnou cechům – o stále více věcech rozhodují samotní mistři (což má samozřejmě také nevýhody – mistři nemají zájem jmenovat příliš mnoho mistrů nových). Posléze zpravidla získávají jakousi obdobu Magny charty, v níž je mj. zaručeno právo na stávku. Na protest proti královským zásahům či verdiktům biskupů se pak často po několik let nepřednáší. Univerzity také zdaleka ne vždy respektují biskupské zásahy, zakazující vyučovat to či ono.
Poněkud bizarní je, že aby si univerzity zajistily ochranu proti moci královské, místní církvi i městským úředníkům (ctihodní měšťané neměli často rozpustilé a hýřivé studenty v žádné zvláštní oblibě), většina z nich se dává do ochrany přímo papeži. K prvním problémům dojde ve chvíli, kdy se církevní hierarchie začne vměšovat do univerzitní autonomie prostřednictvím žebravých řádů. Učitelé rekrutující se z řad františkánů a dominikánů získají významné posty, ačkoliv se do univerzitních společenství dostanou zvnějšku.
Příslušníci žebravých řádů přitom nesměli vlastnit majetek. Placeni byli církví, nebo skutečně žebrali. To bylo naopak trnem v oku řadě dalších mistrů, kteří žádné vedlejší příjmy neměli a výukou studentů se živili, tj. nechávali si od svých žáků platit.
Zatímco ve 13. století univerzitní život začal, na konci tohoto století vlastně i vyvrcholil. V Bologni, Paříži či Oxfordu nebylo až do novověku více mistrů či studentů.
A snad jen malá perlička o životě na středověkých univerzitách. Jedním z podstatným rozdílů oproti dnešku byl denní režim: Disputace často začínaly už kolem šesté hodiny ráno :-(.
(Zdroj: Jacques Le Goff: Intelektuálové ve středověku, Karolinum (nakladatelství UK Praha), Praha, 1999 a další literatura o středověké filosofii)
(pokračování zítra)
