Student World

Evropskou civilizaci odvozujeme především z antiky a z tradice židovské; obě tyto kultury se v té či oné podobě podílely na utváření křesťanství. V následujícím článku se však nebudeme zabývat problematikou náboženskou ani filosofickou, ale pokusíme se ukázat rozdíly mezi řeckou a židovskou estetikou.

Pro Řeky byla krása především harmonií, uměřeností, rozhodovaly o ní číselné poměry jednotlivých rozměrů, tvar i barva věci. Takové chápání bylo vlastní už archaickému a homérskému chápání, tedy existovalo ještě předtím, než Platón a další filosofové vyslovili první definice.
Krása byla pro Řeky statická, obsažená ve struktuře vesmíru i v přírodních jevech. Velmi důležitá byla pro antické chápání míra; tak jako se přehnaná ctnost překlápí do čehosi nepřijatelného, šetrnost se stává lakomostí, přehnaná a nepřiměřená krása je spíše nevkusem (klasičtí Řekové takto často chápali např. nádheru orientálních panovníků). A nakonec, krása byla také významným atributem antických bohů.
Naproti tomu Židé měli krásu spojenou spíše s čistotou a intenzitou – tak může být krásné třeba i samotné zlato. Židovská kultura navíc nebyla příliš vizuální, v souvislosti s Bohem či rájem se často zmiňují vůně. Boha bylo dokonce zakázáno zobrazovat, neexistovala vůbec žádná obdoba řeckého sochařství. Na rozdíl od řecké vizuálnosti se hebrejská kultura označuje někdy za kulturu "slova" (v této souvislosti existuje rozdělení na civilizace hyletické a eremiální, koncepce je to však velmi diskutabilní, protože civilizací slova byla samozřejmě i ta antická), což by snad mohlo souviset s tím, že Židé byli původně lidmi z pouště – a ta představuje prostředí vizuálně chudé.
Mezi atributy židovského Boha navíc nepatřila krása, ale spíše moc konat činy. Na rozdíl od řeckého pojetí zdůrazňovalo židovské náboženství aktivitu a pohyb jedním směrem před hledáním ideálních a již nehybných bezčasých forem (Aristotelův bůh byl právě nehybným, a proto dokonalým jsoucnem).
Již v období patristiky začaly ovšem do křesťanství pronikat prvky řeckého myšlení, metaforika se spíše než kolem božího slova začíná točit kolem světla a míry/proporce. V estetice Pseudodionýsa, která ovlivnila celý středověk (autorství spisů bylo přiřazováno Dionýsovi Areopagitovi ze Skutků apoštolů, pocházejí však až z 5. století – odtud označení Pseudodionýsos), pak již převládá novoplatónský prvek zcela. Není ani jasné, zda jejich autor byl křesťanem.

(Zdroj: Brigita Ptáčková, Karel Stibral a kolektiv: Estetika na dlani, Rubico, Olomouc, 2002, http://www.rubico.cz; poznámka: Jedná se pravděpodobně o jedinou učebnici estetiky, která se u nás objevila v porevolučním období. Kapitolu, ze které jsme čerpali, napsala Bridgita Ptáčková.)

autor Pavel Houser