Student World

Nad územím mezi Rýnem a Labem vládli Římané jen krátce, do známé bitvy v Teutoburském lese roku 9 n. l. To však neznamená, že se germánským Cheruskům nepokusili porážku oplatit a získat celé území zpět pod svou nadvládu.

Římané se v první řadě pokusili získat na svou stranu markomanského krále Marobuda, s nímž měli v té době již uzavřenou dohodou o neútočení. Marobud sice zachovával nadále neutralitu, nicméně pozdější soupeření mezi ním a cheruským vládcem Arminiem Římané samozřejmě vítali.
V roce 13 se Římané rozhodli odčinit katastrofu v Teutoburském lese a pokořit Arminia silou. Germanicus se opět dostal do údolí Vesery na místo bitvy v Teutoburském lese, kde ještě všude ležely kosti padlých Římanů. Bizarní shodou okolností byli Římané v této oblasti zaskočeni znovu a jen se štěstím se jim podařilo vyváznout a stáhnout se zpět. Ústup byl obtížný a při pokusu o plavbu po severním moři byla část loďstva zničena bouří.
V téže době se však Římanům podařilo porazit Chatty na území dnešního Hesenska. To byl významný úspěch, ani ne tak pro zisk vlastního území, ale protože se tím podařilo zkrátit hranici citlivou mezi Dunajem a Rýnem.
Dalším římských úspěchem se pak stalo zajmutí Arminovy manželky Thusneldy a jeho syna (otec Arminiovy ženy Segestes se dostal s Arminiem do sporu a Římany o pomoc sám požádal). Mimochodem, zajímavé v této souvislosti je, že v místě, kde byla internována Arminiova žena, dožil své dny i Arminuův úhlavní sok mezi Germány, markomanský král Marobud. Představa, že se mohli na sklonku života setkat a diskutovat spolu (jak se snaží naznačit např. obraz A. Velhartického z roku 1931), je však podle všeho bez důkazu.
Posledním větším střetnutím sil mezi Cherusky a Římany byla roku 16 další bitva na březích Vesery. Zprávy o ní se různí, Germanicus zřejmě zvítězil a bylo mu v Římě povoleno uspořádat okázalý triumf. Samotný Arminius se však zachránil.
Tacitus dokonce uvádí, že Cheruskové a Angrivariové byli na levém břehu Vesery přímo zmasakrováni, podle jiných historiků skončila bitva spíše nerozhodně. Římanům se však tohoto – snad – úspěchu nepodařilo náležitě využít a zemi až k Labi již nikdy neovládli. Na druhé straně je možné, že římské říši v té době vyhovovalo spíše uspořádání polozávislých klientských knížectví na tomto území a věčné spory mezi místními velmoži (z nichž část vždy usilovala o římskou pomoc) než přímá vláda nad germánskými kmeny.
V roce 16 pak boje mezi Římem a Germány na nějaký čas ustaly. S podobnou intenzitou se znovu začalo válčit až o přibližně 150 let později ve válkách markomanských.

(Zdroj: Eduard Droberjar: Příběh o Marobudovi a jeho říši, Set Out, Praha, 2000
Anna Bauerová: Zapomenuté věky země Bójů, Nava, Plzeň, 1998)

autor Pavel Houser