O konci Říma a výkladech jeho příčin se zde psalo už mnohokrát, podívejme se nyní na důvody/procesy čistě vojenské.
Je pravda, že římská armáda utrpěla v době pozdního císařství několik katastrofálních porážek, u Adrianopole nebo s novoperskou říší. To ale nebylo nic výjimečného. Už v předcházejícím období se vojenské katastrofy tu a tam přihodily, navíc celá řada válek a povstání začínala porážkou Římanů.
Potíž tedy, zdá se, nebyla v samotných porážkách, ale ve ztrátě schopnosti se z nich otřepat a průběh války zvrátit – alespoň v západní části římské říše (Byzanc posléze dokázala přežít i téměř kompletní okupaci svého území ve válce s Peršany v 6. století, arabské výboje o století později, ovládnutí Balkánu slovanskými kmeny…).
Armáda pozdního Říma se oproti předcházejícímu období změnila jen málo, šlo i instituci velmi konzervativní. Změny celé společnosti se příliš neprojevily na výzbroji, bojové taktice ani organizační struktuře (v tomto ohledu bylo lhostejné, zda vojáci vyznávali mithraismus, křesťanství nebo šlo o „barbarské“ žoldnéře věrné svému původnímu náboženství). To, že se velitelské tituly označovaly jinak než dříve, bylo změnou spíše formální. I to, že meč gladius byl v pozdním císařství nahrazen delším mečem (tzv. spatha), je spíše detail. Ani fakt zařazování žoldnéřů pocházejících z území mimo říši do vojska nepředstavoval změnu oproti období principátu (a už pozdní republiky). Jistá „barbarizace“ se ovšem projevovala v tom, že zatímco v předešlém období legie bojovaly v tichu, nyní vydávali vojáci válečný pokřik, barritus, který převzali od Germánů.
Větším rozdílem je, že oproti předešlému období stoupl význam nucených odvodů oproti službě dobrovolníků-profesionálů. To všem korespondovalo se vzrůstající tendencí kontrolovat životy obyvatel, přikazovat jim, jaká povolání mají vykonávat, rostoucím zdaněním atd.
Celkově lze říci, že římská armáda byla ve 4.-5. století méně početná než dříve, což bylo především důsledkem ekonomické krize. Rovněž se poněkud změnila taktika nepřátel. Sasánovci bojovali trochu jinak než jejich předchůdci Parthové. Germánské kmeny oproti předcházejícímu období spoléhaly mnohem více na jízdu, totéž pak samozřejmě platilo pro Huny. Někdy se uvádí, že také pozdní římská armáda oproti předcházejícímu období více využívala jízdu, tento názor je však nepřesvědčivý.
Jenže ač se to nezdá, i ve 4.-5. století vyšly římské legie z velké většiny střetů s nepřáteli vítězně. Sice se omezovaly na defenzivní taktiku a jejich akce probíhaly spíše v menším měřítku, to ale platilo i pro 3. století. Čistě vojensky Římané nad svými nepřáteli stále triumfovali. Největší porážky přepravili Římanům ovšem zase samotní Římané: ve 4. století došlo k několika ničivým občanským válkám, v nichž byly elitní jednotky poražené strany téměř vybity. Ekonomická situace na rozdíl od předcházejícího období bránila stavět armády nové téměř jako mávnutím kouzelného proutku.
No a protože ve většině těchto válek triumfovala východní část nad západní, ovládli germánské kmeny právě západní a jihozápadní Evropu. Západořímská říše v určitém období nebyla de facto schopná svou armádu dále udržovat.
Mimochodem, Konstantinův oblouk v Římě je údajně první, který se chlubí vítězství Římanů nad Římany a ukazuje mrtvé vojáky poraženého Maxentia jako nepřátele. Až dosud byli takto zobrazováni jen poražení „barbaři“.
Zdroj: Adrian Goldsworthy: Armáda starého Říma, Slovart 2010
