Student World

Hrozného pozornost se ale začala obracet k jiným problémům a k jiné oblasti starověkého Předního východu, a to k Malé Asii. Zde, asi 200 km na východ od Ankary, se nacházela lokalita zvaná Bogazköy (později přejmenovaná na Bogazkale), jež byla poprvé objevena již v roce 1834 a později krátce navštívena britskými, německými a francouzskými badateli, kteří zde v devadesátých letech 19. století nalezli několik fragmentů hliněných tabulek popsaných známým babylónským klínovým písmem, jež však zaznamenávalo dosud neznámý jazyk.

Dvě podobné písemnosti byly pak objeveny i mezi tzv. tabulkami z Tell el-Amarny, lokality ležící asi 310 km na jih od Káhiry, která ukrývala zbytky dávného egyptského města Achetatonu, sídla faraóna Achnatona (Amenhotepa IV., asi 1348–1331 př. Kr.), s nimiž se badatelé počali seznamovat již od roku 1887. Dvě dotyčné tabulky publikoval norský jazykovědec Jørgen Alexander Knudtzon (1854–1917) v roce 1902. Na základě babylónského úvodu jedné z nich poznal, že se jedná o dopis egyptského faraóna Amenhotepa III. (asi 1387–1348 př. Kr.) králi z Arzawy, území ležícího v západní Anatólii, jménem Tarchundaradu, druhou ponechal zcela bez překladu, nicméně usoudil, že obě jsou psány indoevropským jazykem, příbuzným snad arménštině.

Jeho závěr se však setkal s odmítavým stanoviskem většiny ostatních vědeckých kolegů a autor sám se ho nakonec vzdal. Protože badatelé brzy rozpoznali jazykovou podobnost textů z Bogazköy a Tell el-Amarny, byl v roce 1906 zahájen v Bogazköy archeologický výzkum pod vedením Hugo Wincklera, někdejšího berlínského učitele Bedřicha Hrozného, a Theodora Makridiho (1872–1940), druhého ředitele istanbulského muzea. Výzkum vedl k odhalení tisíců klínopisných tabulek a jejich fragmentů (do současnosti se jich našlo asi 30 000), z nichž některé byly psány dobře známou akkadštinou (babylónštinou). Z nich posléze vyplynulo, že badatelé objevili hlavní město chetitské říše jménem Chattuša, jehož obyvatelé byli nazýváni v babylónských pramenech Chetité. Bylo o nich mj. známo, že roku 1595 př. Kr. vyvrátili slavnou Chammurapiho první babylónskou dynastii a zcela tak změnili politické poměry v tehdejší Babylónii.

Převážná většina tabulek objevených v bogazköyském královském archivu byla však psána v neznámém jazyce, i když písmo, kterého tento jazyk používal, bylo tehdy již velmi dobře známým babylónským klínopisem. Nyní bylo především třeba tento neznámý jazyk rozluštit. O to se pokoušelo více badatelů včetně objevitele tabulek Hugo Wincklera. Jemu se za spolupracovníka přihlásil i Bedřich Hrozný a právě jeho, téměř rok po Wincklerově smrti, Německá orientální společnost v březnu 1914 oficiálně pověřila vydáváním bogazköyských nápisů, které byly mezitím uloženy v muzeích v Istanbulu a Berlíně.

V dubnu roku 1914 Hrozný odcestoval do Turecka, aby v istanbulském muzeu kopíroval objevené tabulky a sbíral materiál nezbytný pro rozluštění jejich jazykové záhady. Zde ho také v srpnu roku 1914 zastihla válka a Hrozný byl nucen vrátit se do Vídně, kde pokračoval v analyzování shromážděného materiálu. Opakovaně pročítal kopie textů, srovnával jednotlivá slova a jejich koncovky. Velkou oporou mu byly tzv. ideogramy, klínopisné znaky vyjadřující určitý pojem, jejichž význam byl rozpoznán již v babylónských klínopisných textech, a babylónská slova, která však Chetité četli svým způsobem.

Obvykle se uvádí, že zásadní zlom v Hrozného luštění neznámého jazyka představovalo pochopení jednoho řádku textu, v němž byla napsána tato sekvence znaků: nu NINDA-an e-ez-za-at-te-ni wa-a-tar-ma e-ku-ut-te-ni. V ní Hrozný rozuměl jednomu znaku, a sice sumersko-babylónskému logogramu NINDA, o němž se již dávno vědělo, že znamená „chléb“. O koncovce -an zase věděl na základě svých srovnávacích studií, že označuje akuzativ, pád předmětu. Protože chléb se obvykle jí, předpokládal tu i výskyt slovesa „jísti“, které rozpoznal ve tvaru e-ez-za-at-te- ni, a který spojil s latinským slovesem edō, německým essen nebo anglickým eat.
Samotný tvar e-ez-za-at-te-ni pak analyzoval, opět na základě srovnávání řady různých tvarů, jako tvar 2. osoby množného čísla a přeložil „budete jíst“. Dále vyšel z předpokladu, že další dvě slova vyjadřují konstrukci paralelní, v níž je však tentokrát předmětem „voda“ (wa-a-tar, anglicky water, německy Wasser). Tvar e-ku-ut-te-ni spojil zase s latinským tvarem aqua „voda“ a obě slova přeložil „vodu budete pít“. Hrozného překlad celého souvětí zněl: „nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít.“ Je ovšem pochopitelné, že k definitivnímu rozluštění neznámého jazyka, poznání jeho gramatické stavby a určení jeho genetické příslušnosti bylo třeba provést ještě mnohé analytické a srovnávací výzkumy, stejně tak jako bylo zapotřebí určit pokud možno přesný význam jeho jednotlivých slov. V tom Hroznému částečně pomáhaly dvojjazyčné a trojjazyčné chetitsko-sumersko-babylónské vokabuláře, které se mezi tabulkami objevenými v Bogazköy rovněž vyskytovaly.

Všechny tyto výzkumy pak vedly k jednoznačnému závěru, že jazyk bog˘azköyských tabulek, který byl nazván chetitštinou, je jazykem indoevropským. Svoje smělé tvrzení Bedřich Hrozný poprvé předložil na schůzi Předoasijské společnosti v Berlíně 24. listopadu 1915. I když se jeho překvapivé závěry setkaly s počáteční kritikou vědecké veřejnosti (předpokládalo se totiž, že chetitština by mohla být kavkazským jazykem, nebo jazykem příbuzným s gruzínštinou), jeho přednáška se opakovala ještě 16. prosince na vídeňské univerzitě ve společnosti Eranos Vindobonensis a ještě téhož roku vyšla tiskem ve „Zprávách Německé orientální společnosti“ pod názvem „Rozřešení chetitské otázky, předběžná zpráva“ (Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht). Ačkoli některé hlasy ji označily za „mezník v dějinách indoevropské filologie a archeologie“, jiné nešetřily kritikou a skepsí a trvalo ještě několik let, než začaly být Hrozného závěry všeobecně přijímány. Teprve poté, co respektovaný německý srovnávací jazykovědec a klasický filolog Ferdinand Sommer (1875–1962), který se sám chetitštinou začal intenzivně zabývat, podepřel v roce 1920 Hrozného tezi o indoevropském původu chetitštiny, byly rozptýleny všechny pochybnosti a námitky vůči jeho „řešení chetitské otázky“.

Protože Rakousko-Uhersko bylo tenkrát ve válečném stavu, musil Bedřich Hrozný 1. prosince 1915 nastoupit vojenskou službu u domácího vídeňského pluku (i když byl odveden již v únoru 1915, ale pro silnou krátkozrakost okamžitě propuštěn), kde sloužil až do konce války jako písař. I při tomto svém zaměstnání nalézal čas, který věnoval svým chetitologickým studiím, jejichž výsledkem byl podrobný popis chetitštiny, který vyšel v roce 1917 v Lipsku pod názvem „Jazyk Chetitů, jeho stavba a příslušnost k indoevropskému jazykovému kmeni“ (Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm).

Hned nato přikročil k systematickému překladu důležitých náboženských a historických chetitských textů, který měl potvrdit správnost jeho teoretických závěrů. Tato práce pak vyšla v Lipsku v roce 1919 pod názvem „Chetitské klínopisné texty z Boghazköi v přepisu s překladem a komentářem“ (Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar) a s definitivní platností vyvrátila pochybnosti i těch nejzarytějších skeptiků zpochybňujících platnost jeho rozřešení chetitského problému.

Tento text je úryvkem z knihy
Orientální ústav AV ČR: Bedřich Hrozný
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele

autor