Student World

Po několikastupňovém rozdělení Římské říše na její západní a východní část ještě značný čas přetrvávala určitá civilizační jednota, daná konec konců i křesťanskou ortodoxií – a to i v době, kdy západní část říše ovládali kmeny vesměs vyznávající ariánskou formu křesťanství.

Rozkol mezi západním a východním Středomořím nastal samozřejmě v souvislosti s arabskou expanzí, a to kromě přímé ztráty řady území i proto, že evropské státy nadlouho ztratily kontrolu nad mořem.
Nicméně už předtím vstoupila do hry jako významný faktor jazyková bariéra. Už Augustinus neuměl pořádně řecky a později znalost řečtiny na Západě ještě ustoupila (jednou z výjimek byl Boethius a později v 7. století několik papežů, kteří pocházeli ze Sicílie/jižní Itálie). Když angličtí empiristé kritizovali od 14. století scholastiky, vzali si jako jeden z argumentů, že tito se vytrvale věnovali dílům řeckých filozofů, aniž by však zvládli přečíst si je v originálu. Samozřejmě, že znalost jednoho konkrétního jazyka je ale jako měřítko kulturní vyspělosti hodně jednostranný argument…
K jazykové izolaci navíc docházelo i z druhé strany. Východořímská elita se sice nepovažovala za Řeky („antické“, například následníky Perikla nebo Alexandra Makedonského), ale Římany, nicméně v Byzanci zase zvolna ustupovalo používání latiny. Za Justiniána se jednalo už skoro jen o jazyk právníků; postupně ale už i nová legislativa začala být ve stále větší míře vydávána v řečtině.
V 6. století ještě existovala celá řada výjimek, vznikaly oslavné básně na počest panovníků psané v jazyce druhé poloviny Středomoří; stále se tedy předpokládalo, že jim bude rozuměno. Nicméně trend jako takový již byl nastoupen.
Zajímavé bylo, jak s tímto „jazykovým rozdělením“ zamíchal nástup islámu. V severní Africe (předtím byzantské) se po arabském vpádu latina udržela mnohem déle než řečtina, a to jako liturgický jazyk. I v Sýrii řečtina vymizela poměrně rychle, protože zde nikdy nebyla výlučným jazykem, lidové vrstvy mluvily spíše aramejsky.
Nakonec k roztržce mezi východním a západním Středomořím dávno před oficiálním schizmatem v 11. století přispělo v 8. stol. i obrazoborecké hnutí na Východě, z druhé strany pak po zhroucení byzantského panství v Itálii stále větší politická emancipace papežů a jejich aspirace, které byly mnohdy protichůdné cílům východořímských císařů. Jazyková izolace zde už hrála roli spíše opačnou, neboť v případě dohody umožňovala, aby si obě strany zachovaly tvář – od začátku to myslely dobře a nebyly zde žádné věroučné rozdíly, jen to někdo špatně přeložil a došlo ke komunikačnímu šumu.

Zdroj: Roger Collins: Evropa raného středověku 300-1000, Vyšehrad, Praha 2005

Úvahy nad pádem Říma trochu jinak
Soumrak antického světa

autor Pavel Houser