Student World

Co se dá dělat se zaklínáním? V první řadě jím samozřejmě zaklínat, tedy ho vyslovit. Zajímavé je, že náboženské představy starých Egypťanů umožňovaly i jiné možnosti.

Poměrně bizarní metodu představuje odříkání textu nad vínem, pivem nebo vodou. Oběť zaklínání (nebo třeba nemocný, jemuž mělo zaklínadlo pomoci) potom nápoj vypil, obvykle bez vědomí o provedeném rituálu. Možné bylo odříkat zaklínadlo také nad mastí, která se vetřela do rány.
Ještě zajímavějším způsobem bylo zaklínadlo nad pivem nečíst, ale rozpustit v nápoji text napsaný na papyru. Kdo nápoj potom vypil, měl mít schopnost používat zaklínání stejně jako jeho původní tvůrce. Tato metoda se používala v případě negramotných osob, které text z papyru nebyly schopné přečíst vlastními silami. Podobně měla účinkovat metoda, při které se popsaný papyrus použil jako knot a ten se pak zapálil ve svíčce.

(Zdroj: František Lexa: Staroegyptské čarodějnictví, Anomal, Praha, 1996 – původní vydání vyšlo v roce 1923)

Jinak byla staroegyptská magie především sympatetického typu, tj. založená na vnějších analogiích. Například při pokusu určit pohlaví budoucího dítěte žena močila na obilná zrna. Pokud vyklíčil spíše ječmen (ve staré egyptštině je příslušné slovo podobně jako v češtině mužského rodu), předpokládalo se pohlaví mužské, v případě vyklíčení pšenice (v češtině i egyptštině ženský rod) naopak.
Podobné analogie fungovaly na rovině celé řady zástupných symbolů, kdy např. sošky (např. vešebty, které nacházíme v hrobkách) mají stejnou moc jako lidí a co se stane sošce, stane se vzápětí i člověku. Tudíž i v zemi pyramid se odehrávaly obřady připomínající karibské woodoo. Dokonce známe soudní anály z procesu vedeného proti čarodějovi, které své kejkle prováděl s voskovou soškou krále Ramsese III. (Podrobněji tento způsob myšlení popisuje např. Frazer ve známé knize Zlatá ratolest.)
Staří Egypťané taktéž pracovali s obvyklou koncepcí tzv. pravých jmen věcí. Ani čarodějové však zpravidla toto jméno přesně neznali, respektive si jím nebyli úplně jisti. Proto vyslovovali zvuky podobné (Matej, Motej, Mitej – Turínský papyrus) a doufali, že mezi nimi najdou ono jméno pravé. Zdá se, že pravá jména totiž čarodějové získávali v okamžicích změněného vědomí (např. účinky mandragory, která se přidávala i do egyptského piva?). V bdělém stavu si pak již pamatovali pouze přibližnou podobu zvuku a museli odříkat mnoho slov, než trefili na to pravé (zde zbývá upozornit i na to, že koptština podobně jako arabština staví především na souhláskách a samohlásky mají obvykle podružný význam).

autor Pavel Houser