Mnozí filozofové proto vytvořili vlastní kritérium inteligence, které má původní Turingovu podmínku nahradit.
Tak třeba kognitivní vědec maďarského původu Stevan Harnad se poněkud svérázně vypořádal s robotickou námitkou ze Searlovy eseje „Minds, Brains, and Programs“ a navrhl totální T-test („Total Turing Test“, TTT), jehož by se neúčastnil netělesný počítač, ale robot vybavený senzomotorickými orgány (Harnad 1989, 1991, 2000). Vítězství v této extravagantní variantě by dosáhlo jen zařízení, jehož chování by bylo neodlišitelné od všeho, čeho je člověk schopen.
Harnad se domnívá, že takto koncipovaná zkouška odolá Searlovým výtkám proti klasickému T-testu. Vychází z názoru, že úspěšná simulace nemůže modelovat jen verbální inteligenci člověka, ale celek všech lidských kognitivních schopností. Řečeno jazykem Fodorovy modulární teorie mysli – není možné modelovat jen jeden modul, v tomto případě rozumění jazykovému projevu, ale součinnost mnoha vzájemně provázaných modulů.
Z tohoto vcelku oprávněného předpokladu Harnad vyvozuje až příliš radikální závěr a požaduje existenci robota, který dokáže jezdit na jednokolce po visutém laně, tančit part Odetty a Odilie v Labutím jezeře nebo provést kardiochirurgickou operaci srdeční chlopně, aniž by bylo jasné proč vlastně.. (Zvlášť populárním tématem filozofických diskusí je Voight-Kampffův test empatie, jenž vymyslel Philip K. Dick v románu Sní androidi o elektrických ovečkách? a zpopularizoval film Blade Runner režírovaný Ridleym Scottem. Test je prováděn pomocí zařízení, které připomíná polygraf („detektor lži“), a má za úkol měřit základní tělesné funkce jako dýchání, červenání se, tlukot srdce a pohyby očí. Cílem je detekovat nepřirozená zpoždění empatických reakcí, jež signalizují, že účastníkem testu není člověk, ale android.)
Samotné dovolávání se modulární povahy mysli je pravděpodobně napadnutelné. Lidé nemají specializovaný modul pro hru vrchcábů, ale přesto jsme dokázali tuto dovednost úspěšně modelovat u počítačů.
Považuji za velice zvláštní, že se vůbec někdo Harnadovými návrhy seriózně zabýval, ať už kriticky (Dyer 1990; Hauser 1993; Bringsjord et al. 2000), nebo dokonce vstřícně (Powers 1998). Naštěstí se zdá, že negativní reakce výrazně převyšují ty pozitivní. Nepohybovali bychom se ovšem na ošidné půdě filozofického bádání, kdyby někdo dříve či později nevyrukoval s ještě absurdnější variantou. Psycholog Stuart Watt například konstatoval, že T-test implicitně spočívá na naivní psychologii čili specificky lidské a evolučně vzniklé vlastnosti, jejíž pomocí identifikujeme mysli u ostatních bytostí. Doporučil proto obrácený T-test („Inverted Turing Test“), v němž program hraje roli soudce a má mezi dvěma kandidáty rozhodnout, kdo je počítač a kdo člověk (Watt 1996); proč asi netuší ani on sám.
Podobně kognitivní vědec Peter Schweizer odmítl Harnadův totální T-test jako příliš snadný a vymyslel skutečně totální T-test („Truly Total Turing Test“, TTTT). Z této varianty může vítězně vyjít jen entita, která dokáže historicky prokázat původ svého inteligentního chování (Schweizer 1998). Nutnou podmínkou pro připsání inteligence je tedy analýza evoluční minulosti, ve které musí kandidáti – tedy zřejmě roboti – vybudovat civilizaci a kulturu analogickou té naší. Nestačí, aby robot dokázal hrát šachy; musí ukázat, že je schopen vymyslet pravidla hry podobné šachům.
Není mi známo, že by se vůči Schweizerovu návrhu někdo systematicky vymezil; s některými nápady si zjevně nesvedou poradit ani ti nejspekulativnější filozofové.
Tento text je úryvkem z knihy
Filip Tvrdý: Turingův test – Filozofické aspekty umělé inteligence
Togga, 2014
O knize na stránkách vydavatele
