Student World

Runy nejsou žádný „magický nástroj“, ale prostě písmo, využívaly se i k úkonům každodenního charakteru. Psaly se tak dedikativní nápisy, dopisy/vzkazy i poznámky k obchodním transakcím. I po rozšíření latinky ve Skandinávii (v Norsku cca od poloviny 10. století) je z Bergenu známo běžné používání run k obchodním zápisům i oficiální administrativě.

Znalost runového písma byla tehdy, zdá se, dost rozšířená, rozhodně ne omezená na nějaké „mágy“, jak by to chtěli vidět dnešní neopohané (v této souvislosti viz i velmi zavádějící heslo na Wikipedia.cz). Až do konce 11. století se runy používaly k zápisům a funkčně (z hlediska „fonetizace“) za latinkou nezaostávaly. Z Bergenu jsou známy i runové nápisy Vergiliových veršů. Je dokonce možné, že rozšíření latinky naopak přispělo i k rozšíření znalosti runového písma, tj. obě abecedy spolu spíše koexistovaly, než že by si konkurovaly.

Vítězství latinky bylo dáno samozřejmě hlavně vazbou na církevní prostředí a mezinárodností tohoto systému. Uplatnily zde ale i jiné příčiny. Psaní run bylo náročné, hlavně ve smyslu rytí do dřeva nebo tesání do kamene. Na druhé straně dřevo i nůž byly levnější než pergamen, v tomto smyslu to bylo písmo „demokratické“. Jsou známy i středověké rukopisy na pergamenu či papíru, kam se runami doplňovaly poznámky/vpisky.

Zdroj: Vladimír P. Polách: Historie o starých norských králích, Bohumír Němec – Veduta, České Budějovice 2014

autor Pavel Houser