Student World

Aliterace znamená něco podobného jako rým, jde tedy o básnický prostředek založený na opakování určitých hlásek (slabik, zvuků…). Až na to, že se – alespoň v prvním přiblížení – nekopírují konce, ale začátky slov.

Aliterace má tedy význam podobný kterémukoliv jinému poetickému efektu. Lze ji chápat jako prostředek pro snazší zapamatování veršů v době, kdy se ještě příliš nepoužívalo písma, nelze samozřejmě přehlížet ani její estetickou funkci (moderní poezie někdy pokládá rytmus za svazující – je to samozřejmě věc názoru a vkusu, osobně se však domnívám, že bez alespoň nějakých prostředků pravidelnosti není poezie poezií) a je zde i rovina "magická". Tak jako povedený rým může ovlivnit účinnost zaříkávací formule (nebo si to alespoň někdo myslí), tak i aliterace měla v představách Anglosasů a Vikingů jisté speciální funkce, svazovala věci k sobě, zahrnovala profánní i magickou rovinu. Severské královské rody měly podle doslovu Emila Waltera k Mladší Eddě (rozcestník k Eddě viz např. zde , texty v angličtině např. na http://alley.fel.tno.nl/~cvor5/mythen/edda/edda.html) ve zvyku používat taková "křestní" jména, která by začínala na stejnou hlásku a totéž platilo i pro jména starogermánských bohů a jim odpovídajících sídel (Baldr – Breideblik, Freyja – Fólkvang…).
Zrod severské aliterace a vlastně poezie vůbec můžeme sledovat od 2. století našeho letopočtu, kdy bylo pod vlivem latinky vytvořeno germánské písmo futhark. Nápisy v něm, obvykle označované jako runy (o runovém písmu viz např. http://www.cuni.cz/jrrt/tolkien/thorin/96-1/runy.html.cs), se nalézají hlavně na hrobech, kterým se ve Skandinávii říká bantastuary. A na tzv. Tunském kameni pak nalézáme nejstarší aliterační báseň.
Zní (opět dle Emila Waltera):

Ek Wiwar after / Woduride
witada halaiban / Worahto runor.

Já Wiwar / po Woduridovi
válečném druhu / vyryl jsem runy.

Přicházejí slavná díla: Beowulf (texty v moderní angličtině např.na http://www.alcyone.com/max/lit/beowulf/prelude.html nebo na http://www.rado.sk/old_english/texts/Beowulf.htm. Mimochodem, pro trochu více počítačově orientované čtenáře: na počest hrdiny/básně se dnes jmenuje mj. volně šiřitelný program umožňování spojování více počítačů do clusteru :-), ten najdete na http://www.beowulf.org/), Sága o Völsunzích (např. http://sunsite.berkeley.edu/OMACL/Volsunga/). Jenže zlatý věk této poezie trval jen velmi krátce, po dobu severských pěvců-skaldů. Navíc se forma aliterace prakticky vůbec nerozšířila mimo germánské prostředí.
Jak napsal E. Walter v doslovu k Eddě: “A z jakéhokoli důvodu byla aliterace v starém severském básnictví zdůrazňována, má svoji nespornou souvislost se silným, dynamickým přízvukem, jaký je vlastní germánským dialektům. Proto se tlumočení ze staré severské poezie staví v tomto zřeteli do cesty překážky skoro nepřekonatelné. Přízvuk v češtině je odlišné povahy a naše básnictví neznalo ani v minulosti aliterace jako veršotvorného prvku…”
Ostatně i u Germánů probíhal od aliterace postupný odklon. Tak jedno z vrcholných děl raně středověkého germánského písemnictví, Píseň o Nibelunzích (http://4.howthree.org/instantpub4/nibelunge_h.html, text v moderní angličtině např. na http://sunsite.berkeley.edu/OMACL/Nibelungenlied/adventure1.html), již využívá klasického rýmu. Po dobytí Anglie Normany-Vikingy (ovšem těmi, kteří již mluvili francouzsky) aliterace postupně odchází i z Britských ostrovů. Poněkud symbolické: aliterační báseň byla složena také o tzv. bitvě u Maldonu, v níž Vikingové v roce 991 zvítězili nad vojskem anglosaského království Essex. Pro přepsání byť jen ukázky originálu se mi však nějak nedostává fontů, text v moderní angličtině je např. na http://www.rado.sk/old_english/texts/Maldon.htm, další informace např. na http://www.airflow.net/maldon/.
Ze "střední angličtiny" (Middle English, tj. přibližně 12.-15. století) se ještě dochovala aliterační báseň Sir Gawain and the Green Knight (Sir Gawain a Zelený rytíř, v moderní angličtině např. na http://www.jps.net/pdeane/fgr/Pearl.htm). Namluvené ukázky středoanglické poezie (formáty WAV, AU, AIFF) najdete např. na http://humanities.byu.edu/chaucer/mdengoth.htm.
Na adrese http://mbhs.bergtraum.k12.ny.us/cybereng/lit_terms/alliteration.html jsem sice zjistil, že aliterace užíval ve své poezii i tak klasický básník, jakým byl Alfred Lord Tennyson (The moan of doves in immemorial elms, And murmuring of innumerable bees), celkově ale lze říci, že nebýt oživeného zájmu o mytologii, nezajímala by aliterace nikoho jiného než hrstku v archivech zalezlých specialistů (k optimismu, že to nyní tak není, mě vedou dva důvody: předně předpokládám, že vás toto téma zajímá :-), a za druhé – čímž jsem si jistý – nejsem sám žádný specialista).
Na oživení aliterace má velkou zásluhu J. R. R. Tolkien a kult kolem jeho osoby posléze umožnil také posmrtné vydání děl této kategorie. Dvě aliterační skladby naleznete např. v Tolkienově Historii Středozemě, ve třetím a česky dosud nevydaném svazku The Lays of Beleriand.
Dovolím si představit ukázku překladu závěru básně ve vlastním provedení. Kdo četl Silmarillion, zřejmě mu neunikne, že před sebou má jeden z klíčových prvků příběhu Prvního věku, nešťastnou přísahu Feanora a jeho synů.

(J. R. R. Tolkien: závěr básně The Flight of the Noldoli from Valinor, z knihy The Lays of Beleriand)

"Můj pán zabit / mečem je ďáblů,
u dveří své síně / okusil smrt,
v hluboké pevnosti, / kde hlídány byly
a střeženy Tři. / Slavné ty klenoty
nikdy a s ničím / nelze porovnat,
na zemi vytvořit / více jich nemohou
Gnómové ni další / z všech Dětí Valar
umem svým / ni silou magie.
Zapálené světlo / ztraceno jest,
sudba se zlá / snáší nad Faerií.
Za naši moudrost / máme odměnou
jen závist Bohů. / Zde nás střeží,
bychom jim sloužili, / zpívali písně,
ve sladkém zajetí / zlatili šperky,
svého umění / užívali stále
jim pro pobavení / a potom oni
práci věků / promarní jen,
než Morgoth dokáže / mezi ně přijít
a nad nimi vládnout. / Vy, kdo máte
odvahu a víru, / všichni nyní
za mnou pojďte, / poslyšte volání
širého světa, / kde svoboda čeká.
Ve věčném spánku / spí tam lesy,
planinám bez cest, / pobřeží cizímu
nesvítí měsíc, / neznají úsvit,
jen temnotu smutnou / či světlo dne.
Zahálka bývá / v Zahradách Bohů,
lenosti jsou plné, / lepší než prázdné
dny trávené v nich, / naše cesta
bude jistě. / Jediné Světlo
drželo nás zde, / ač dále vedlo
k nečinnosti jen. / Nyní je mrtvé,
nadále otroky / nemusíme být,
ztraceny jsou klenoty, / ztraceny jsou šperky
a Morgoth získal / mé zářící Tři:
Silmarily svírá / ve svých rukou
živoucí nádheru, / nesmrtelné světlo
i kouzelný plamen. / Přísahám nyní,
Bredhil Požehnaná / v Bezčasých síních
na Timbretingu / nechť mě slyší,
navždy mě váže / věčné pouto s ním:
Přes země bez konce / pohoří i bažiny,
skrz moře i lesy, / loukou i sněhem,
pěšinou skrytou, / sami půjdem,
dokud nenajdem / v neznámých krajích
slávu Silmarilů / skrývanou kdesi.
Osud Elfie / ukryt je v nich,
stále svítí / světlem božským."
Pak sedm synů / přísahalo s ním:
zručný Curufin, / Celegorm jasný,
Damrod a Díriel, / dále Caranthir,
mocný Maglor, / Maidros vysoký
(nejstarší z nich, / nejvíce odhodlán,
planul ještě víc / než jeho otec
a smutný osud / očekával jej).
Sejmout či zlomit / ta slova nelze,
ač snadno je řekli. / Spojením rukou
ztvrdili přísahu, / Pak krev se rozlila
jak širé moře / a meče armád
pokrývá stále / pro ta slova:
"Nesejde na tom, / zda nepřítel či přítel,
Morgotha Bauglira / může být syn,
temnotou, jež přijde, / ať po zemi chodí
v budoucí čas. / Bohové či Láska,
právo či milost, / pomohou mu stěží,
před mocnou mstou / může jen osud
ochránit jej snad. / Synové Feanora
svírali kouzelné / klenoty v rukou,
neuhasne sláva / Silmarilů nikdy.
Přísaháme teď / před věčnosti tváří."

Jiným aliteračním příkladem z Tolkiena je rohanská píseň z třetího dílu Pána prstenů začínající (v překladu Stanislavy Pošustové) verši

Ze Šeré Brázdy / za šerého jitra
S tvrdými muži / Thengelův jel syn.

Pro důkaz, že aliterace ale není jen Tolkien, uvedu příklad úplně z jiného moderního soudku: Ačkoliv je aliterace prostředkem básnickým, použít lze samozřejmě i v próze. Hranice jednotlivých žánrů je dnes ostatně dosti volná.
Recesí podbarvené stylistické aliterační cvičení najdete v češtině např. na http://psaci.misto.cz/_MAIL_/texty/queneau/stylisticka.html.
A aliterací je kupodivu také jedno slavné "pedofilní" dílo: Nabokovova Lolita. (viz např. http://www.coh.arizona.edu/inst/eng102-lolita/lolind.htm. Začátek díla v angličtině aliteruje následujícím, dle mého názoru opravdu geniálním způsobem: "Lolita, light of my life, fire of my loins. My sin, my soul. Lo-lee-ta: the tip of the tongue taking a trip of three steps down the palate to tap, at three, on the teeth. Lo. Lee. Ta."), kde konec konců jakási obdoba aliterace probíhá už přímo v jediném slově, jméně hlavní hrdinky. Převody takových próz do češtiny jsou pak samozřejmě podobně problematické jako překlady poezie, jedná se už spíše o nová díla a překladatel často volí, zda zachová spíše formu nebo obsah a nebo z obojího něco. A samozřejmě úplně pomíjím situaci, kdy např. podle Lolity byl natočen film.
Lolita ukazuje, že už sama kombinace podobně znějících slov či písmen ve vlastních jménech (O problému stejného počátečního písmene ve jménu a příjmení jedné osoby je letmá zmínka na Lolita, light of my life, fire of my loins. My sin, my soul. Lo-lee-ta: the tip of the tongue taking a trip of three steps down the palate to tap, at three, on the teeth. Lo. Lee. Tabimbo.fjfi.cvut.cz/~karpisek/kalendar/jmena/jmena005.htm) nebo členech jedné skupiny je vlastně aliterací. Tolkien využívá aliterace ve vlastních jménech rovněž – Bilbo Pytlík je původně Bilbo Baggin. Na druhé straně však stojí za to zachovat i trochu skepse. Tu či onu podobu aliterace najdeme všude (na Lolita, light of my life, fire of my loins. My sin, my soul. Lo-lee-ta: the tip of the tongue taking a trip of three steps down the palate to tap, at three, on the teeth. Lo. Lee. Tadavidsonpress.com/musing-alliteration.htm je např. ukázána na starořeckém textu Bible), to však neznamená, že je pro ono literární dílo nějak zvlášť významná.

Jaká jsou pravidla aliterace?
Jak je vidět z ukázek Tolkienových veršů, zatímco v případě rýmu k sobě asociují konce řádků (základní jednotka, která se neustále opakuje, jsou např. 2 řádky – rým typu AA BB CC DD – nebo 4 řádky – rým ABAB CDCD…), v případě aliterace je základní jednotkou samotný řádek – tedy, "nerýmují" se spolu začátky řádků, ale hned jednotlivých slov. Prakticky to znamená, že slova na jednom řádku například začínají stejným písmenem:

Poslyšte příběh / pěkně ponurý,
sadisté se samopaly / se spikli se strašidly.

Podobnost aliterace s rýmem je podtržena i tím, že v odborném literárně vědném žargonu (který autor tohoto článku samozřejmě neovládá) spadá aliterace do kategorie tzv. rýmoidů (viz např. http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/enders/erozbor/node66.htm, co se týče systematického výkladu "poetické" terminologie v angličtině, za pozornost stojí např. http://www.uky.edu/ArtsSciences/Classics/rhetoric.html nebo http://andromeda.rutgers.edu/~jlynch/Terms/alliteration.html nebo http://www.ed.ac.uk/englit/studying/undergrd/lit_tech/soundeff.htm – dozvíte se, co je přesně asonance a co třeba znamená, pokud o nějakém slově řeknete, že je onomatopické).
Aby to nebylo tak jednoduché, existuje hned řada variant aliterace, z nichž každá má určitá pravidla o tom, co s čím může a co naopak nesmí aliterovat. V Eddě lze přitom rozlišit tři typy, označované jako fornyrdislag, ljódahátr a máláhátr.
V zásadě ale stále platí:
– Na rozdíl od rýmu aliterují pouze první písmena, nikoliv nutně celé slabiky
– Do aliterace se započítávají především písmena v přízvučných slabikách (v češtině vlastně odpovídá první podmínce, protože přízvuk je na první slabice slova — a pak menší přízvuk na lichých slabikách slov)
– U slabičných předložek je přízvuk na ní, takže výrazy "na houby" a "hlíst" spolu nealiterují. Tuto podmínku lze v krajním případě porušit.
– V případě neslabičných předložek je asi vhodnější je do aliterace nepočítat ("v dáli" aliteruje s "děsem", nikoliv s "vlnami"). Rovněž tuto podmínku je možné v krajním případě porušit.
– Pokud se nějaká hláska na začátku slova nevyslovuje, je otázkou, zda dáte přednost psané podobě nebo výslovnosti (aliteruje "dcera" s "cesmínou" nebo "dubem"?). Historickému kontextu by samozřejmě odpovídalo spíše upřednostnění čtené podoby, ale záleží to také na nás…
– Totéž jako v předchozím bodě platí pro znělé souhlásky čtené jako neznělé a naopak. Výslovnost je vhodné upřednostnit před pravopisem. Je třeba dát si pozor při tvorbě/překladech: (televizní) zprávy začínají vlastně na "s".
– Veškeré samohlásky je možné pokládat za spolu aliterující. "Elfové" aliteruje se slovem "útěk". Neslabičné samohlásky v podobě spojek "a", "i" přirozeně nealiterují.
– Délka slabik nemá zásadní význam, vyjma spíše subjektivně vnímané libozvučnosti.

Druh aliterace používaný obvykle Tolkienem vychází ze čtyř přízvučných slabik na jednom řádku, který je rozpůlen znakem "/" (uváděl jsem všude pro větší přehlednost, samozřejmě se lze setkat i se zápisy bez tohoto znaku). Povolují se buď kombinace 1 nebo 2 aliterujících hlásek ("stinný úsvit / suší uši"). Výsledně můžeme dostat následující kombinace: AB/BA, AB/AB, AA/AB. Varianty AA/AA ani AA/BA se kupodivu nepovolují: poslední přízvučná slabika je pokládána za jaksi "méněcennou". Lze použít varianty typu AB/AC, respektive AB/BC, kdy je aliterace pouze jediná. Není to ale zcela plnohodnotný verš (asi jako rým, kde se rýmuje pouze 2. a 4. řádka, nikoliv však 1. a 3.).
Aliterace byla původně konstruována pro jazyky s krátkými, ideálně dvouslabičnými slovy (ještě dnešní angličtina jich má mnohem více než čeština). Z toho vyplývá, že právě čeština není pro aliteraci zrovna nejvhodnějším prostředím, protože řada slov je příliš dlouhá a tedy prakticky nepoužitelná. O tom, proč je v češtině aliterace méně používaná než rým (neboli žargonem "koncové asonance" :-)) viz např. kix.fsv.cvut.cz/rkz/enders/erozbor/node66.htm. Příklad: Je sice možné vytvořit aliteraci Pije Tolik / PlacaTicí, ale to je spíše hypotetický, jaksi za vlasy přitažený verš.
V zásadě bych při vlastní tvorbě nebo překladech doporučoval aliterovat pokud možno pouze první slabiky, omezovat délku slov a další slabiky považovat za nepřízvučné:

Pavučinou v zoufalství / potemník zatřásl

Slovo pavučina má pro naše účely přízvuk pouze na první slabice, další jsme "prohlásili" za nepřízvučné.
Doufám, že předešlé řádky vám pomohou jak při překladech, tak i při vlastní aliterační tvorbě. Pokud si ale přece jen nevěříte, můžete zkusit http://www.marigold.cz/ceny.htm, kde vám nabízejí složit (nejen) aliterační báseň na zakázku.
Kdybyste snad chtěli nějakou pomůcku pro psaní aliterační poezie rovnou v angličtině, pak je zde Vocabulary of Alliteration na http://www.xs4all.nl/~in/Poet/VocAll.htm.
Snad jen ještě poznámka: znění aliterace samozřejmě ovlivňuje přednes. Pokud před sebou vidíme verš

"Pyšný princ / na pokraji zkázy"

nedá se nic dělat, je třeba vyslovit "na POkraji…" s důrazem na slabiku "po". K dobrému přednesu tedy patří i to, že si báseň nejprve přečteme pro sebe.

Pro dobrý internetový lov dalších informací: vězte, že anglicky se aliterace píše alliteration – se dvěma "L".

Upravená podoba tohoto článku vyšla v časopisu Internet. Děkujeme redakci za povolení publikovat tento materiál také na serveru Scienceworld.

autor Pavel Houser