Student World

Poezie skaldů a poezie eddická nám obvykle splývá, v jistém ohledu jsou však obě tyto staroseverské tradice protikladné. Ta také o tom, jaké bylo pojetí autorských práv na dávném severu…

Jiří Starý ve svém příspěvku v knize Původ poezie vysvětluje, že stará severská poezie stojí na dvou zásadně odlišných tradicích (jakkoliv existují i díla, která se tomuto členění poněkud vymykají).
Skaldové jsou prostě profesionální básníci, kteří na dvorech vládců a velmožů skládali poezii na zadaná témata. Jejich odbornost se zakládala na volbě slov v přirovnáních a především na tom, jak se dokázali vypořádat s formou básně – metrem. Skaldové opracovávají slova, bývají řazeni do jedné skupiny třeba s uměleckými kováři; jejich prestiž je ovšem velmi vysoká. (Jaký to rozdíl oproti moderní poezii operující s takovými pojmy jako subjektivní prožitek či autenticita.)
Na své autorství byli skaldové patřičně hrdí, dokonce existovalo cosi na způsob autorského práva: „vypůjčit“ si cizí verš a předstírat jeho autorství bylo pokládána za krádež. Mytologické časy a počátek historie máme často spojeny s dobou anonymních tvůrců, pro skaldy to však rozhodně neplatí. Často jsou jejich texty vysloveně narcistní, přetékají sebechválou a vynášejí autora do popředí i na úkor toho, komu je text věnován (včetně tak groteskních forem, že v pohřební básni se začíná nikoliv osobou zemřelého, ale básníka). Skaldové mají sice v obecné rovině dar skládat slova od bohů, především od Odina (viz dále), není to ale tak, že by jen opakovali věštbu nebo boží hlas – díla jsou vnímána jako jejich vlastní. Božského původu je pouze vlastní kreativita.

Eddická poezie (kam zhruba patří Starší Edda a ságy, mnohé z toho ovšem platí třeba i pro Píseň o Nibelunzích) má úplně jiné vlastnosti. Celé kusy textu jsou beze změny či s drobnými úpravami vkládány do textů jiných, třeba i výtvorů skaldů. O autorovi básně se nikde nemluví; přitom to podle všeho není tak, že by počátky tohoto druhu básnictví byly starší než tvorba skaldů – ačkoliv datace je komplikovaná, nejstarší díla obou těchto tradic nebudou o mnoho předcházet rok 800 n. l. (přelom vendelské a vikinské doby). Eddická poezie není vnímána jako dílo básníka, ten zde funguje spíše jako zprostředkovatel božského zjevení. Jeho úkolem rozhodně není vlastní autorský vklad, ale věrné předání (nejde ani o překlad/tlumočení, tyto básně se měly zjevovat přímo v „lidském jazyce“).

Mimochodem: za zdroj inspirace skaldů byl už tenkrát pokládán alkohol, především medovina. Jejich patron Odin dokonce podle severské tradice prakticky nejedl a fungoval na alkoholové dietě. O zrodu medoviny se vyprávěla komplikovaná báje (medovina zde vznikla smícháním medu a lidské krve). Medoviny se nakonec zmocní Odin v podobě orla, na svém útěku však část medoviny „vypustí“. Toto „zřídlo“ pak bylo napajedlem špatných básníků, jedno z hanlivých označení pro nevydařenou poezii je „lejno starého orla“.

Zdroj: Původ poezie (sborník), Argo, Praha 2006, část Jiří Starý: Sebevědomí básníka (o staré poezii severské)

autor Pavel Houser