Student World

O polabských a pobaltských Slovanech toho dnes většinou víme poměrně málo. Snad jen, že na Rujaně měli velkou svatyni, a dále, že posléze byli až na zbytky Srbů v německé Lužici přemoženi germánskými ataky.

Především v minulém režimu vycházely na toto téma knihy spíše ideologické – o tom, jak zlí Němci zničili hodné Obodrity, Velety (Lutice) a Rujanany. V předchozím období se zase někteří němečtí nacionalističtí historikové zdráhali připustit, že Slované na dnes německém území vůbec kdy žili. Pravda je ovšem podstatně zamotanější.
Severozápadní Slované po jistý čas (především 1. polovina 12. století) v oblasti Baltu přímo dominovali. Opakovaně dobyli Hamburk, švédský přístav Konungahele (nedaleko dnešního Gotteborku) a také tehdejší dánskou metropoli Roskilde. Slovanské přístavy (kromě Rujany tehdy např. Lubica na řece Travě, Wolin a Štětín v ústí Odry, Gdaňsk v ústí Visly) se ve 12. století staly i centry baltského obchodu. Jinak však místní obyvatelé dávali přednost pirátství a lupu před obchodem.
Často bývá uváděno, že jednou z příčin konce Slovanů byla jejich nejednotnost. To je zčásti pravda, především Veleti a Obodrité se téměř nikdy nespojili. Přibližně stejně často bojovali proti Dánům a německým feudálům jako mezi sebou. Slované podmanění nepřáteli také sami pomáhali podmaňovat další území. Ze zpětného pohledu se zdá, že hlavním subjektem, který odmítal společné akce, byl kmenový svaz Veletů.
Ani druhá strana však nebyla o mnoho jednotnější. Říše byla zmítána častými vnitřními spory, totéž se týkalo Vikingů, Dánové a Sasové soupeřili i mezi sebou. Slované také mohli využívat řevnivosti mezi jednotlivými německými obchodními skupinami. Už v 8. století, když Karel Veliký bojoval proti Sasům a násilím je obracel na křesťanskou víru, mu pomoc poskytli právě Obodrité (které se pak Karel pokusil podmanit také).
A jak se lišili z pohledu Slovanů vítězové? Hlavní rozdíl mezi nadvládou Němců a Dánů spočíval v tom, že Dánové se spokojili s placením tributu a s tím, že Slovanům znemožnili podnikat další pirátské útoky. Pobaltšstí Slované také museli sloužit v dánském vojsku, účastnili se například několika invazí do Anglie v 11. století. V té době již křesťanští Dánové vyžadovali totéž od Slovanů – při kapitulaci Rujany byly například ve svatyni v Arkoně triumfálně zničeny místní "modly" boha Svantovíta. Dobytí Rujány (v rozporu s tvrzením protigermánské propagandy) jinak nebylo provázeno žádným masakrem a místní kníže přijal zemi jako léno od dánského krále.
Z tohoto pohledu bylo právě lpění na pohanství zřejmě jednou z příčin konce pobalstkých Slovanů (podobě jako u Prusů bylo totiž mj. záminkou pro křížové výpravy; Češi a Poláci, kteří poměrně záhy přijali křesťanství, tomuto vývoji unikli). Zatímco Obodritům často vládla křesťanská knížata, Ránové z Rujany a Veleti setrvávali po celou dobu nezávislosti v pohanské víře.
Německá nadvláda byla oproti té dánské podstatně tvrdší. Ve Svaté říši římské národa německého totiž v té době existoval značný hlad po půdě. Slovanské území bývalo osídlováno německými kolonisty a původní (respektive "původní" – Slované sami přišli někdy v 5.-6. století do oblasti obývané v té době Germány, byť zčásti už opuštěné) obyvatelstvo se v přívalu nakonec rozplynulo, eventuálně bylo přímo vybito. Část uprchla do Dánska, část se zachránila v Pomořanech.
Dobytí země mezi Labem a Odrou využili němečtí feudálové k další expanzi. Původní slovanské přístavy posloužily jako nástupiště pro výpravy do oblasti Livonska, Žmudi a Pruska. Německá rytířské řády zde posléze ovládly prakticky celé území a zamezily Polsku i Litvě nadlouho v přístupu k moři.
Ve stejné době zakládala německá knížata na dobytém území další města. Tak Vagrie, země Obodritů, získala namísto Lubice nové správní středisko v Luebecku (Lubice je z tohoto důvodu někdy označována jako Starý Luebeck).

(Zdroj: Alexandr Zimák: Hanza: Obrazy z dějin severského námořního obchodu, Libri, Praha, 2002)

autor Pavel Houser